Řím, otevřené město

Roberto Rossellini byl velice rychlý. Myslel jsem, že podobné filmy vznikaly až s několikaletým odstupem, ale on začal točit ještě během osvobozování Říma. Film je velice silný, ale pokud to má být jeden ze základních neorealistických filmů, tak zas natolik výborný mi nepřišel. Ale co já vlastně vím o neorealismu...? (05.11.2008)

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)

na to, ze som dieta modernej kinematografie, tak taketo kusky ma dokazu potesit....v centre diania je don pietro, kt. nie je ziaden zivot lahostajny ci uz je je to fasista alebo partyzani a je hrdinom rima...velmi pekne je stavany dej, rozdeleny do dvoch casti...v prvej prevlada skor taka psychologizacia postav, zoznamovanie, a v druhej to uz graduje ako sa patri...no a koniec ma dostal...take vyvrcholenie by som necakal...co viac? cekuj program stv2 ci ct2 a davaj ho pred TV... (31.05.2007)

Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. (13.10.2014)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)