Řím, otevřené město

Pokusím se trochu přiblížit, o čem je sedmdesát minut filmu: Nějaká skupina lidí žije celkem v pohodě v nějaké cimře, když tu najednou dovnitř vtrhne gestapo a všechny odvleče, případně rovnou zastřelí. Střih. Děje se něco hodně podobného. Střih. A zase nějaká cimra plná ustrašených lidí a zase gestapo. V poslední půlhodině se teprve začne něco dít a film začíná být napínavý. Ale to je na můj vkus až moc pozdě. Hodně lidí se tu ohání datem vzniku a opravdu na tom něco bude. Ve čtyřicátém pátém to musel být vážně docela nářez, ale od té doby byly natočeny stovky filmů a napsány stovky knihy, které nacismus ukazují daleko drsněji. A Řím se tak stal průměrným vyprávěním o tom, že nacisti byli zlí, což je (z dnešního pohledu) trochu málo. (14.06.2006)

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Celý děj vyspoilerovaný v "oficiálním textu distributora"? We are not amused.. Jinak slušný film, některé scény jsou vážně napínavé, ale občas je to trochu uspávací (snad si teď o mně nikdo nemyslí bůhvíjakej jsem ignorant:) Když divák ví, jak se bude děj vyvíjet (teda jak dopadne), tak je veškeré budování napětí v první polovině k ničemu. A hlavní deviza filmu, tedy fakt, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech a natočený v roce 45 kompletně v lokacích, pro mě není dostačující argument k vyššímu hodnocení. Je tedy pravda, že snímek působí neuvěřitelně autenticky, až dokumentaristicky. Jenže se mi zdá, že například toho prostředí dostatečně nevyužívá. Celkově mě to neuchvátilo. Hlavně teda první půlka, druhá mi přišla zajímavější, závěr mě dokonce docela i potěšil, ačkoliv kdybych nevěděl, co se stane, bylo by to samozřejmě mnohem lepší. A kdybych to natáčel já HAHA:), tak bych se zaměřil ještě i na další jen nastíněné aspekty, například víc na postavu Mariny... řekl bych, že ten scénář mohl být vypilovanější, kdyby snímek nevznikal tak narychlo a za polních podmínek. (A vím, že se na něm podílel Fellini). Chyba bude asi také ve mně, protože jsem čekal něco mnohem víc přelomového. Řekl bych, že na druhé zhlédnutí bude zážitek lepší. (16.09.2009)

Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. (13.10.2014)

V priebehu niekoľkých málo dní je to tretí film o okupácii Ríma, ktorý som videla. Po http://www.csfd.cz/film/304269-sotto-il-cielo-di-roma/ to bol http://www.csfd.cz/film/12926-sarlatovy-a-cerny/ a dnes som konečne cielene siahla aj po filme Rím, otvorené mesto. Všetky tri spomínané filmy svedčia o ťažkých vojnových časoch v Ríme a o aktivitách Cirkvi (alebo niektorých jej členov) v tejto ťažkej etape dejín. Jednotlivé filmy vznikli v rozdielnej dobe, každý využíva iné prostriedky a každý z nich má aj inú historickú a umeleckú hodnotu. Napriek tomu som všetkým trom dala maximálny počet bodov. Téma je totiž tak silná a dojmy z každého filmu tiež, že som sa v duchu povzniesla ponad tých pár nedostatkov, ktoré v konečnej miere neboli až také podstatné. Každý z filmov ich má niekoľko, napr.prvý film - slabší scenár, mierny pátos a cielený, populistický, nie celkom dôveryhodný príbeh. Druhý film sa mi po umeleckej stránke páčil najviac, ale vadil mi tam občasný trápny humor a niektoré konkrétne nereálne scény, zato finále bolo nečakané, nenápadné, ale hlboké, priam šokujúce (podľa skutočnej udalosti). Tretí film mi pripadal najviac autentický - určite k tomu prispela aj doba vzniku - ale aj napriek niektorým silným scénam mi chýbala akási podstata príbehu. Absentoval tu jasnejší cieľ konania jednotlivých postáv, čosi konkrétne, čo by ich spájalo, jednotná línia..., Záverečná scéna opäť veľmi silná, ale pri celkovom dojme som sa nemohla zbaviť akéhosi nenápadného nádychu skrytej komunistickej svätokrádeže.... (18.02.2014)