Řím, otevřené město

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)

Moje další zabrousení do řekněme starověké Evropské filmové tvorby tentokrát úplně nevyšlo. Ne že by tenhle film neměl silné téma a nebyl i celkem divácky srozumitelný, ale pořád jsem se do toho nemohl dostat. Rušila mě spousta těch typicky uječených a hysterických Taliánů a ani k hlavním postavám se mi nepovedlo si vybudovat nějaký extra sympatie. Navíc celkem useknutý a z mého pohledu neuspokojující konec tomu taky nepřidal, ale může být samozřejmě i vzhledem k hodnocení chyba na mojí straně příjmu což je dost možný a nevylučuji to, ale to bohužel na mým celkovým dojmu nic nemění.45% (22.06.2024)