Já, Daniel Blake

Výborné sociální drama britského režiséra Kena Louche výstižně zobrazuje neúnavný konflikt mezi na jedné straně smyslem pro spravedlnost a boji proti křivdám a na druhé straně zobrazením stále se rozrůstající byrokracie. Téma v současné době bohužel velice aktuální. Ta byrokratická pravidla jsou bohužel nastavovány těmi, kteří přímo úměrně výšce postů a vlivu jsou čím dál tím více odkloněni od reality, takže některá rozhodnutí jsou opravdu "na palici" a proti zdravému rozumu. Když se něco nepodaří (slušně řečeno), posílí se stavy, vymyslí další byrokratická pravidla a úřady a jede se dál. Problém je hlavně to, že přibývají neustále ti "chovní" a nikoliv ti "tažní", takže je to bludný kruh. Hlavní hrdina, zdánlivě "bručoun, prudič a šťoural", ale muž s ohromným srdcem, který přes svůj nelehký osud se snaží jak pomáhat těm slabším, kteří pomoc potřebují, tak i bojovat s těmi větrnými mlýny nesmyslné byrokracie. Přesto, že představitelé ústředních postav byli pro mne neznámí, podali vyjímečné a nezapomenutelné herecké výkony a celkové vyznění tohoto filmu ve mně rezonovalo a asi ještě bude rezonovat dost dlouho. Ne náhodou se mi vybavil severský film Muž jménem Ove , který má s tímto filmem mnoho společného. A v tom boji proti nespravedlnostem světa a ústřední postavou mi vzdáleně připomněl i legendární Eastwoodovo Gran Torino. (27.05.2022)

Z počátku sledujeme poměrně zajímavě se rozvíjející souboj starého člověka s digitalizovanou byrokracií plnou absurdního "brazilovského" humoru. To se bohuižel týka pouze prvních asi 10 minut filmu, poté se objeví druhá hlavní postava, svobodná matka dvou dětí, která ztělesňuje snad všechna myslitelná klišé sociálních filmů. Sledujeme tedy scény, kdy hladoví na úkor svých dětí, snaží se usilovným šmudláním zašlých kachliček vytvořit pro děti důstojný domov, bezvýsledně si hledá podřadnou práci, nakonec se uchýlí k drobným krádežím a samozřejmě si zakoketuje i s prostitucí. Do hlubin klišé se nechá strhnout i hrdina prvních 10 minut, takže hraje hodného nezištného strejdu, který nejprve opraví celý dům, následně se stane vzorem pro děti a nakonec se určitým způsobem sblíží s jejich matkou. Občas sice probleskne během scén komunikace s úřady záblesk dobrých úvodních minut filmu, ale vždy jsou opět utlumeny dalším a dalším sentimentálním balastem. Když k tomu připočtu nepřesvědčivé, až příšerné (matka) herecké výkony, nedotažený scénář (většina vedlejších dějových linek nemá pointu, jen se prostě vytratí v průběhu filmu) a naprosto nezajímavou kameru a výpravu, není toho mnoho, proč stojí za to tento film vidět. (06.02.2018)

Nestor britské kinematografie Ken Loach natočil další své typické sociální drama a mne nezbývá než konstatovat - je to opět silný film. Pohled na odvrácenou stranu jedné z nejbohatších částí světa, pečlivě utajovaný obraz pyšné Evropy hrdé na svůj vyspělý sociální systém...a v podstatě také odpověď pro všechny ty, kteří nechápou, kdo mohl hlasovat pro Brexit, kdo u nás volil Miloše Zemana...a přeneseně v USA Donalda Trumpa... Sociálně nesmírně kritický Ken Loach ovšem v ničem nelže a nemanipuluje se skutečností, pouze nastavuje zrcadlo Evropě, v níž se povážlivě rozevírají sociální nůžky, kde velká část těch šťastnějších obyvatel nesmírně bohatne a ta druhá zákonitě chudne a propadá se na hranici existenčního minima. Evropa úspěšných a Evropa sociálně vyloučených. Evropa luxusních vilových čtvrtí a Evropa sociálních ghett. Já, Daniel Blake je dokonale civilní film, který je pro mne jako diváka nesmírně tíživý, tohle je pohled do sousedství, před kterým ve svých sociálních bublinách podvědomě zavíráme oči... (05.03.2017)

Není to Loachův nejlepší film, je to napůl politický statement, který mi při čtení Lavertyho scénáře přišel těžko stravitelný svým závěrečným apelativním patosem. Jenže Loach ho zrežíroval naprosto civilně, vybral si skvělé protagonisty a ustál ho s mírnou ironií, byť samozřejmě dominuje tvrdá obžaloba zmechanizovaného sociálního systému, v němž se člověk stává nedůstojnou položkou. Výsledek je tíživý pohled na chudobu, která se potenciálně týká každého z nás, protože je maligní součástí systému, ve kterém žijeme. Na Loachovi nutno paradoxně kritizovat i cenit konzistenci, s níž si lehce idealizuje své pracující hrdiny - není v ní totiž nic pokřiveného a neautentického, je v tom skoro naivní víra v dobro těch, kteří jsou v nouzi. Daniel Blake je nejlepší Loach od roku 2006 a osobně mám pocit, že je životnějším a podstatnějším filmem než Zvedá se vítr. [Cannes 2016] (23.05.2016)

Hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“. To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst, během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne vypomáhat v nelehké životní situaci. Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma natočil víc, a že se něco takového, jako je Já, Daniel Blake, od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč to dělat, když to přitom tak báječně funguje? Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci (14.12.2020)