Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Konec boskovického festivalu 2017. Neděle. Ráno film, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Finský film o boxerovi z 60. let mě nepřilákal ani tak svým námětem jako tím, že Oli (skutečná postava) pocházel z Kokkoly. Tak, jak měl Rocky přezdívku "italský hřebec", tak se Olimu říkalo "pekař z Kokkoly". No a právě v Kokkole jsem před pár lety byl na 14 dní na návštěvě. A upřímně jsem si nedokázal moc představit, jak by se tam dal natočit film. 99% katastrální výměry toho města tvoří les. A taky že jo, úvod filmu se odehrává v lese (asi málokterý divák pochopí, že to je ta Kokkola). Film je černobílý, ale tak strašně nenáročný, že se k nedělnímu dopoledni a jako rozloučení s pohodovým festivalem náramně hodil. Děj by tak tak vydal na kratší povídku, nebo sloupek v novinách, z finské přírody nevidíme nic, protože černobílá kamera snímá málo a navíc v noci. Nic pořádného nevidíme ani z Helsinek, žádné vybíhání schodů k helsinské katedrále á la Rocky se nekoná, běhá se dokolečka po pláži. "Pointa" celého příběhu z filmu trčí jako sláma z bot, tvůrci ji do diváka ostatně tlačí hned v názvu filmu. No a co, že je to vlastně o ničem? V boskovickém kině mají pohodlné sedačky... (17.07.2017)

Velmi příjemný, skromný film o stejně naladěném, lidsky sympatickém pekaři a mistrovi světa v lehké váze, jenž si tuto svou prozatímní nálepku veze s sebou do Helsinek na svůj nejšťastnější den v životě, kterým je nepochybně 17. srpen ´62. Nikdy na něj nezapomene, v ten den se rozhodl, a šel do toho, jo...také absolvoval několikaminutový boxerský zápas. Vynikající režie, herectví i krásný romantický příběh o naplnění svých životních cílů. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (09.05.2017)

51. KVIFF - Po tomhle filmu mám skoro pocit, jak kdyby byli Finové v šedesátých letech úplně jiní, než je tomu dnes. Ale také je dost možné, že na ně v tom období, kdy se odehrává tento film, působil polární den. Všichni totiž byli komunikativní, otevření, vstřícní a sem tam i lehce sarkasticky vtipní. Tudíž všechno možné, jen ne dostatečně finští. Nicméně u tohoto filmu musím pochválit, že se snaží boxerské drama vyprávět naprosto obyčejně, a tak, jak to pravděpodobně opravdu bylo. Takže žádné přehnané americké příběhové výpady, ale prostý příběh Olliho Mäkiho, který chvíli ve svém životě tápal, než pochopil, co je jeho opravdové štěstí. Bohužel ona černobílost ve mně vyvolávala efekt spánku a tak jsem se chvílemi slušně nudil. Závěr filmu pak krásně ukázal to, proč jsou evropské filmy tak opravdové. Opravdovější boxerský příběh aby divák pohledal. (04.07.2016)

Priaznivci boxu všetkých krajín spojte sa a choďte o kina. Olli Maki nie je žiaden filmový zázrak, nie je to žiaden art plný symbolov a metafor a nemá ani takého kontroverzného hrdinu, ako bol Tony La Motta. Nie je to ani sociálna dráma z Fínska 60. rokov, nedočkáte sa ani dramatických a emocionálnych scén. Na záporáka zabudnite a na napínavý boxerský zápas tiež. Napriek všetkému a vďaka všednosti mám ale z filmu veľmi dobrý pocit, asi je to aj tým, že mám športové filmy rád. Proste v zdravom tele zdravý duch, ukončím komentár podobne, ako som začal, budovateľským citátom. (18.05.2017)

Bylo to takove hezky natocene, poklidne (i kdyz se tykalo boxu), opravdove pusobici, uprimne, takovy pribeh ze zivota, na ktery se divate a je to fajn. Trochu litujete hlavniho hrdinu, ktery je porad takovy shrbeny, zakriknuty, v dulezitych vecech se ale umi rozhodnout a jit si za svym, zda se. Uplne bych to nenazyvala romantickym dramatem, jak jsem to nekde videla podavane, toho dramatu ani te romantiky tam na takove oznaceni zase az tolik nebylo. O sport a box tam vlastne zase az tolik take neslo, bylo to proste o jednom mladem cloveku, jeho talentu, touhach, snech a prekazkach, kterym na ceste musi celit. Ale ne nejak drsne, do krve, proste a jednoduse, obycejne, jak to tak zivot prichysta. Spise se hrdina jen tak nechava unaset, dela, co se po nem chce a az je toho jednou moc, konecne si taky trochu dupne. Ale jen trochu. Cernobila tomu sedela. 75 %. (09.09.2020)