Režie:
Alfred HitchcockKamera:
Jack E. CoxHudba:
Hubert BathHrají:
Anny Ondráková, Sara Allgood, Charles Paton, John Longden, Donald Calthrop, Cyril Ritchard, Alfred Hitchcock, Joan Barry, Phyllis Konstam, Percy ParsonsObsahy(2)
Mladá dívka Alice se v náhlém rozmaru pustí do flirtu s neznámým mužem, aniž by tušila, jaké následky to bude mít. Muž se ji pokusí znásilnit a Alice jej v sebeobraně ubodá. Na případ je nasazen detektiv Frank, Alicin snoubenec, který brzy tuší, že vše souvisí právě s ní. Není však jediný, kdo zná pravdu - zanedlouho se ohlásí vyděrač, který viděl Alici při činu... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (92)
Hitchcockův standart ve kterém nic nepřekvapí. Děj pozvolna plyne do zdárného konce a ani scénář není více propracovaný. Špatné to nebylo ale po zhlédnutí si připadám trochu ochuzený. [6,5/10] (BIP, Gainsborough) (Čb. /// Produkce: John Maxwell /// Scénář: Benn W. Levy, Charles Bennett, Alfred Hitchcock podle divadelní hry Charlese Bennetta /// Kamera: Jack Cox /// Hudba: James Campbell, Reg Connelly) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Jak jsme u Hitchcocka zvyklí je příběh zajímavý a nedpředvídatelný až do posledního záběru. Také je zde pár záběrů hodných mistra. Například geniálně zkratkovitě a jednoduše natočený záběr telefonického hovoru mezi starou paní a policistou. Či například řada střihů nechává tušit, že máme co do činění s člověkem, který prostě umí myslet filmem. Na druhou stranu si v sobě film nese dědictví němého filmu a to především v hereckém projevu a v délce záběrů. To co výtečně funguje bez mluveného slova však vypadá s mluvenými dialogy nepatřičně. Například neúměnrě dlouhé, střihem nepřerušené záběry na výrazy obličejů film zbytečně protahují a nejsou zrovna záživné. Působí to na mě tak, že zde Hitchcock sáhodlouze vypráví něco, co by se dalo bez problémů vložit do jedné třicetiminutové epizody jeho pozdějšího seriálu. ()
V závěru možná zbytečně rychle utlé a málo doslovné. Lze-li vůbec něco takového o němě (v tomto případě spíše jemně) zvukovém filmu říci, ehm, tedy napsat. Prostě film, který jasně ukazuje co budou v budoucnu Alfrédovy silné stránky. Spokojenost tedy náramně náramná. A to i s Hitchovým výstupem a navzdory tomu všudypřítomnému otravnému klaksonu, který simuloval ruch ulice. Němá verze: ?/5, Zvuková verze: 4/5 ()
Díky festivalu Finále Plzeň jsem viděl verzi bez zvuku a musím říct, že to je snad jeden z nejnapínavějších němých filmů vůbec. Jen ta Anny Ondráková byla místy herecky dost v rozpacích (bezprostředně po vraždě se sice chovala tak, že z ní šla opravdu hrůza, ovšem nejsem si jistý, jestli to byl záměr). Nicméně Alfred Hitchcock se očividně vyřádil, použil spoustu nápaditých režijních fíglů, závěr natočil velmi akčně a coby scenárista nezapomněl ani na černý humor - to když zákaznice v obchodu odsuzuje vraždy nožem, zatímco umlácení cihlou jí už tak nevadí. ()
Blackmail bych na úvod shrnul následovně. Jedná se o zajímavý pohled na počáteční tvorbu mistra thrillerů (hororů) Alfreda Hitchcocka, ale také na neméně zajímavý exkurz do prolnutí prvků němého a zvukového filmu. Zpracování scén je i po letech stále delikátní, hra se světly a stíny, poetika černobílého obrazu a hudba typická pro němé snímky dodává tomuto počinu správnou atmosféru a námět zpracovávající jak romantiku, tak vraždu, je patřičně poutavý. Holt Hitchcockův talent byl znát již zde a poněvadž celý film trvá nějakých 82 minut, není tu prostor pro nudu. K dokonalosti chybí málo. ()
Galerie (34)
Photo © Odessa International Film Festival
Zajímavosti (19)
- S nápadem, aby studio zakoupilo práva na natočení filmu, přišel sám Alfred Hitchcock. (ČSFD)
- První zvukový film Anny Ondry. Po ojedinělé zkušenosti se simultánním dabingem do angličtiny v roce 1929 byla připravena debutovat v němčině v roce 1930, v roce 1931 pak připojila češtinu a francouzštinu. V těchto třech jazycích dabérku nepotřebovala, naopak záhy přesvědčila i o pěveckém talentu a kromě zvukových filmů natáčela také desky. (NinadeL)
- Pre scény odohrávajúce sa v British Museum využil Hitchcock tzv. Schüfftanov proces. Popísal to nasledovne: „Umiestnili sme v 45-stupňovom uhle zrkadlo a v ňom sa odrážali fotografie interiéru múzea. Dobu expozície mali 30 minút. Celkom sme mali 9 fotografií rôznych dekorácií múzea a pretože boli priesvitné, mohli sme ich zozadu osvetľovať. Na zrkadle sme vždy odškrabali striebornú vrstvu na tých miestach, ktorá odpovedala dekorácii skutočne postavenej v ateliéri. Producenti nepoznali túto metódu a preto som tieto trikové scény natáčal bez ich vedomia.“ (Biopler)
Reklama