Nepřítel

Předplatitel/ka Netflixu, žádající si skrze vyhledávač true crime, dostane ve vygenerovaném seznamu mimo jiné link na francouzský snímek L'Adversaire (Protivník), v pořadí čtvrtý celovečerní film, francouzské herečky a příležitostně režírující scenáristky – auteurky Nicole Garcii (2002). Aby případně tento náhodný divák nebyl zklamán (ano, tento komentář je psán pro ty, kdo si film pustí legálně přes Netflix a neukradnou si ho na ulož to), nutno říct, že nejedná o současné trendové true crime tak typické pro netflixovskou produkci (kupř. Americká vražda: Rodina od vedle) – jak by také mohlo, vždyť ho N. Garcia točila na začátku milénia, kdy beztak na Netflix nikdo ani nepomyslel – své kvality jakožto true crime však tento snímek má, ne že ne (troufám si tvrdit, že tuto poněkud schematickou tvorbu dokonce převyšuje)! Tu nejpřednější tam, kde se filmu daří navodit jistou neproniknutelnost titulního (?) antihrdiny. Nakolik zůstává J.-M. Feury (díky možná životnímu výkonu Daniela Auteuila) nerozřešitelným otazníkem, natolik se dá mluvit o výborném, protože věčně provokujícím filmu. A naopak v okamžicích, kdy by ho bylo možné označit jednoduše za zbabělého (neschopného postavit se situaci, již svým podvodným jednáním vyvolal), egoistického či příliš milujícího peníze, navyklého na určitý standard, film ztrácí na hodnotě. Naštěstí se film takovýmto simplifikacím vyhýbá, neustále je problematizuje, resp. i v morálně odsuzujícím (tedy žádná etická relativizace!) finále se vrací k jisté nezařaditelnosti (neuchopitelnosti) životního osudu páně Feuryho, nečitelnosti jeho osobnosti. Ti, z nás, kteří se neradi nechávají vodit filmem za ručičku (stále mě baví předstírat, že je nás většina), proto musí film ocenit. 80 % (06.04.2023)

Je to hodně dlouhý film, vlastně se v něm až tak moc neděje, Auteuil podává svůj standardní výkon, Cluzet nemá prakticky prostor, hudba je tak nenápadná, že ji nepostřehnete... Jenže tohle všechno dohromady skvěle funguje. Garcia předkládá zádumčivý příběh, který vypráví s ideálním odstupem. A dokáže se s kamerou ukrýt za roh, i když jde starostlivý taťka měřit dětem teplotu. A že tahle scéna se dala natočit úžasně blbě, ani nechci domýšlet, jak by ji pojali Patamatové z Hollywoodu. (26.07.2012)

Protivník patří k filmům, které budete sledovat bez sebemenšího emočního projevu, ale po skončení se budete cítit stejně na dně jako hlavní hrdina. Téměř dvě hodiny se ve filmu relativně nic neděje, sledujeme „obyčejné“ životní pohnutky jednoho muže, se kterým pravděpodobně bude mít vcelku dostatečný počet diváků, možnost ztotožnění a pak přichází závěr a stále nic. Je téměř až k neuvěření, že atmosféru chladnou jako psí čumák (studené barevné filtry na kameře a pomalé hudební tempo Angela Badalamentiho tvoří základ), dokázala režisérka Nicole Garcia udržet i během finále, které ač by mělo být emočním nářezem, který by slabší divácké povahy odrovnal, zůstává osudově pomalé a svým způsobem i nevyhnutelné. Film, u kterého přemýšlení, stejně tak jako jistá dávka trpělivosti bude bohatě odměněno. PS: Z celého srdce však děkuji deníku MF Dnes, ve kterém s čistým svědomím „vyžvanili“ závěr. To si pak divák opravdu užije. (23.07.2005)

sakra . . . tak tento film budem rozdýchavať ešte dlho . . . a keď si uvedomím, že to bolo podľa skutočnej udalosti (!!!) - silné kafe, ťažký knedlík, pecka jako švestka - a zároveň aj kvalitný kus po filmárskej stránke, hlavný predstaviteľ skvelý, hudba božská, ale ako smo spomínal - tento film by labilnejšia povaha musela hodnú chvíľku rozdýchavať. (22.07.2005)

Jean-Marc hraje „představení“, pro svoji rodinu, pro okolní svět a pro sebe. Udržuje obraz vlastního „já“. Staví okázale na odiv svůj společenský status úspěšného a bohatého lékaře.Vytvořil image, která neodpovídá realitě, ale okolí ji uvěřilo. Nakonec, bludiště lží nahradí strach. Strach ve své nejintenzivnější podobě: v podobě paniky.Už tak depresivní pocit z filmu, umocňuje fakt, že je podle skutečné události. (07.08.2005)