Rozdvojená duše

Není se moc co divit, že Mistr tento svůj snímek neměl příliš v oblibě. Zdánlivě mu není mnoho co vytknout. Natočený je tradičně bravurně, po herecké stránce jde také rozhodně o nadprůměr a krom námětu zaujme i originální snová scéna navržená Dallím. To co Spellboundu výrazně ubírá kredit je poněkud překvapivě scénář. Bohužel je od samého počátku dosti jasné závěrečné rozuzlení. Předvídatelnost by sama osobě nijak nevadila, ale k tomu je to celé o několik desítek minut delší než by asi mělo. Nejde o zklamání, ale zároveň nejde ani o Hitchcockův nadstandard. V jeho tvorbě spíše průměrnější tvůrčí počin, ale oproti ostatní produkci jde stále o velmi kvalitní dílo, stačí porovnat s o rok mladším plagiátem Shock s Vincentem Pricem. (18.07.2007)

Scenaristicky jeden z nejlepsich Hitchcocku, kde me samozrejme nejvic potesila analyza tematu The Guilt Complex, ktera se tahla celym filmem a ktera tomu prave dodavala tu nejchutnejsi stavu. Spadem a napetim, na ktere jste zvykli z vetsiny ostatnich Cock filmu je to ale o neco slabsi. Snova sekvence, kterou designoval Salvador Dali je super, nicmene u ni bylo az prilis zretelne, ze byla na 2x zkracena, nejprve pri tvorbe a pak jeste pri editaci, takze je to ve vysledku jen takovy kratky umelecky stek. Herecky relativne v poradku, jen mi prislo, ze to Gregory Peck pri svych mentalnich breakdownech kapku prehrava, ale to uz byl holt nesvar temer vsech hollywoodskych drama queens te doby. "We both know that the mind of a woman in love is operating on the lowest level of the intellect! Women make the best psychoanalysts until they fall in love. After that they make the best patients." 7/10 (30.09.2010)

Přepsáno v červenci 2018. Rozdvojená duše je psychologické drama s prokreslenou schizofrenní atmosférou. Romantická linie na Hitchcockův způsob bývá ve jménu hollywoodského úspěchu naivnější, než by musela a měla by být. Rozdvojená duše není výjimkou. Na Freudovu psychoanalýzu se pohlíží zvědavým dětským pohledem, účelové zjednodušení je srozumitelnější pro širší diváckou obec, potřebná je zejména v Americe. Finanční úspěch je na prvním místě vytyčených cílů. Vychutnat si lze ironickou zlomyslnost, charakteristický poznávací znak Hitchcocka. Potěší herecká stránka i analytická snová sekvence. Nejsličnější tváří je ovšem atmosféra. Tísnivě rozervaná, záměrně matoucí a existencionálně vyhraněná. Hlavní postavou psychologické psychoanalýzy je Dr. Constance Petersen (příjemná Ingrid Bergman), uznávaná psychoanalytička vermontského sanatoria Green Manors. Pragmatický povrch odmítá intuici, vědecké uchopení nepůsobí intimní krvavé šrámy. Zlomyslnost osudu ji náhle podlomí kolena a maskulinní pohled na ženské pohlaví nemilosrdně provokuje a hanobí. Žena se chce povznést nad význam mužské ozdoby, u Hitchcocka nedostává na výběr možnosti. Hlavní mužskou postavou je Dr. Anthony Edwardes alias John Ballantyne alias John Brown (sympatický Gregory Peck, jako malý Joel Davis), nový ředitel psychiatrického ústavu. Nakonec jediným cílem se stává vlastní minulost, vlastní podstata a celkové pochopení. Vnadná žena v náruči je bonusem navíc, udává rytmus kroků a povzbuzuje v úsilí. Důležitou postavou je Dr. Alexander Brulov (velmi dobrý Michael Chekhov), vitální starý psychiatr a bývalý učitel Constance. Stává se ostrůvkem pomoci, potenciální nebezpečí schizofrenie je tlumeno bromidem. Výraznější postavou je Dr. Murchison (zajímavý Leo G. Carroll), ředitel Green Manors a uznávaný psychiatr na nuceném odchodu do penze. Z dalších rolí: Constanciin kolega a neúnavný nápadník Dr. Fleurot (John Emery), ochotný a zmatený detektiv newyorského hotelu Empire State (Bill Goodwin), nevyzpytatelná pacientka sanatoria Mary Carmichael (zajímavá Rhonda Fleming), spolehlivý zřízenec ústavu Harry (Donald Curtis), nebezpečný pacient s komplexem viny Garmes (Norman Lloyd), neurvalý svůdce z Pittsburghu (Wallace Ford), vyšetřující detektivové poručík Cooley (Art Baker) a seržant Gillespie (Regis Toomey), či další psychiatři z Green Manors Dr. Graff (Steven Geray) a Dr. Hanish (Paul Harvey). Rozdvojená duše má jedinečnou atmosféru odvrácené strany lidské duše a zlomyslně hravý průběh děje. Amnézie, komplex viny, romance, prestiž. Příjemné, nikoli výjimečné. (07.09.2009)

Gregory Peck a Ingrid Bergman hrali ako o dušu - veľmi roztomilý pár. Páčili sa mi aj veci okolo psychoanalýzy, kde zarezonovalo i zopár pekných myšlienok. No a uzavretie príbehu a vysvetlenie pointy, v ktorej hral kľúčovú úlohu sen a jeho vyloženie bolo hádam najlepšie. Čo je veľká škoda všetko ostatné mimo samotnej psychoanalýzy a snových sekvencií v dejovej linke dosahuje iba priemernú úroveň, podľa mňa to bolo divácky slabo pútavé. Chcelo to viac napätia, viac života. Na nadpriemer to však stačí. 70/100 (20.06.2016)

Můžeme debatovat nad tím, zda naivní adaptace psychoanalýzy na Hitchcockův paranoidní příběh dnes již působí směšně, nebo ne (kdo viděl třeba Temnou minulost, ten ví, že to může být ještě mnohem horší). O čem ale není sporu je režisérovo mistrovství v budování atmosféry, gradaci scén, elipsoidní tvorbě vztahu mezi postavami, kdy stačí pár záběrů a podkresová hudba a divák se perfektně orientuje. Takové mrazení v zádech při stěžejních scénách uměl vyvolat snad jen Hitchcock. Dalího dechberoucí snová sekvence už je jen třešničkou na dortu. 90 % (10.01.2017)