Rozdvojená duše

Nechápu, jak tenhle film mohl zapadnout, ale já nechápu mnoho věcí, tak raději místo toho pochválím snímek, který se může pochlubit Bergmannovou a Peckem v hlavních rolích, Hitchcockem na režisérské židli a Dalím podílejícím se na výrobě filmu. Skvěle vybudovaná zápletka s ředitelem psychiatrické léčebny, který není tím, kým se být zdá, dosud upjatou psychoanalytičkou, jež se zamiluje do duševně nemocného muže obviněného ze všeho, z čeho se člověk obvinit dá, a postupným odkrýváním nebezpečného tajemství, neztrácí na lesku ani při srovnání s novodobými thrillery. Naopak ukazuje, že nejnebezpečnějšími končinami nejsou ponuré novoanglické scenérie nebo ústavy pro duševně choré, ale neprobádaná zákoutí lidské duše, která mohou skrývat nejedno překvapení. Z psychiatrického hlediska naprosto směšné (to je ovšem takový Dexter taky), ovšem která z přítomných dam by se zdráhala odkrývat tajemství utrápené duše Gregoryho Pecka? (16.07.2007)

Psychoanalýza je v dnešní době provařeným tématem pop-psychologie, ženských magazínu či filmů, ale v roce 1945 to byla novinka a na filmu je to znát. Snaha vysvětlovat se bohužel podepsala na rozvleklosti hlavně střední částí filmu, která se skládá z neustále se opakujících Peckových záchvatů (dramatická hudba) a následných vyznání lásky (romantický motiv). Ovšem Hitchcock se docela vyřádil a vrcholná scéna s revolverem diváka uzemní i dnes. Mimochodem, Ingrid Bergman jako psychoanalytička poruší snad všechna pravidla etického kodexu doktora, takže z hlediska vědy jde o zápornou postavu. (03.11.2011)

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

Hitchcock znovu předkládá příběh, ve kterém je jistý muž neprávem obviněn a musí to všem dokázat, ale tentokrát příběh ozvláštňuje tím, že onen muž trpí ztrátou paměti a není tedy vůbec jisté, zda tu vraždu spáchal nebo ne. Doktorka Petersenová je sice o jeho nevinně přesvědčena, ale její argumenty ve stylu "cítí to mé srdce" nejsou brány vážně. Jak to nakonec dopadne? Je mladý muž skutečný vrah? Co si na nás tentokrát Mistr napětí přichystal? Je to napínavé, dobře zahrané, výborně vygradované, je tam skvělá hudba a Dalí je můj nejoblíbenější malíř. Nekompromisně za pět. (15.07.2007)

Pro mě jeden z nejslabších filmů od Hitchcocka. Možná to bylo tím hrozným dabingem, který jsem musela snášet, možná Ingrid Bergmanovou, kterou opravdu nemám ráda. Nepopírám, že se může jednat o skvělý film, mi prostě nesedl. A nezachránil to ani můj oblíbený Gregory Peck. Téma rozdvojené osobnosti mě velmi zajímá, tady mě však téma nijak neoslovilo, a dokonce ani rozuzlení pro mne nebylo tak překvapující jak tomu u Hitche obvykle bývá. (04.01.2009)