Rozdvojená duše

Psychoanalýza for dummies by Alfred Hitchcock. Z hlediska samotné psychoanalýzy je Spellbound samozřejmě kravina, ale snaha o realističnost opravdu není to, co od Hitchovo filmů očekávám. Souhlasím s tím, že největší problém vidím ve scénáři. Celý ten freudovský obrys na mě působí vlastně jen jako McGuffin, který dodává tomu nejtypičtějšímu hitchcockovskému motivu (nespravedlivě obviněný muž na útěku) auru zajímavého a originálního obalu. Jenže když se nad tím tak zamyslím, co je na tom špatně? Nefunguje o rok mladší a slavnější Notorious na úplně stejném principu? Co naopak nejde Spellbound upřít, je řada mistrovsky zrežírovaných a natočených momentů, které každým svým okénkem hlásají "tohle je ta pravá kinematografie, tohle je film". Hitchcock tak svým režijním mistrovstvím ten ve své podstatě jednoduchý a dost naivní scénář povyšuje na skvělou diváckou zábavu, které vládne neskutečně charismatická (a s těmi brýlemi jako sexy učitelka vypadající) Ingrid Bergman. PS: Je zajímavé, že každý asi zná tenhle film v souvislosti se snovou sekvencí od Dalího. Ta ve filmu ale ve skutečnosti zabírá jen pár desítek vteřin a z mého pohledu rozhodně není žádným výrazným vrcholem snímku. 7/10 (09.06.2018)

Tajemství, moc a síla psychoanalýzy v podivuhodné Hitchcockově studii. Surrealistické představení Salvadora Daliho jenom umocňuje zvláštní dojem z celého snímku, jen škoda, že Selznick nedovolil Hitchcockovi natočit sen mimo studium. Strach, láska a šílenství v neopakovatelném mumraji, jejž alespoň trochu kočíruje Ingrid Bergman, která svoji postavu ženy zamilované až po uši, jež v sobě dusí svoji vědeckou přirozenost, vystihla jako vždy nasprosto hodnověrně. Také bych trochu zapochyboval o neúspěchu tohoto svým způsobem experimentálního filmu - dva miliony, které do něj Selznick vložil, mu vynesly čtyřnásobek. (27.08.2006)

Zrovna v okamžiku, kdy jsem se začal bát, jak to u Hitchcocka může s romantikou dopadnout, vše se prudce obrátilo a bylo po romantice. Coby detektivka/thriller/noir docela slušné, i když v okamžiku, kdy do konce zbývá deset minut a vše se zdá být pro dobro ztraceno, začnete být trochu otvávení, protože víte, že složité řešení to mít už nemůže. Přes výborný dabing (ČT 1993, hlavně Eduard Cupák v menší roli ředitele sanatoria) doporučuji Alfréda jedině v originále, aby se nezměnil smysl ničeho a ničemu (ani ničemů). (04.09.2013)

V tomto filme režiséra Alfreda Hitchcocka ide o psychoanalízu, metódu ktorou moderná veda lieči emocionálne problémy zdanlivo duševne zdravých ľudí. Analitik sa snaží presvedčiť pacienta, aby hovoril o svojich skrytých problémoch a starostiach. Chce dosiahnúť to, aby otvoril dvere do svojho vnútra. Akonáhle komplexy, ktoré pôsobia pacientovi obtiaže odhalí a správne ich vyloží, choroba aj duševné zmätky zmiznú a diabli šialenstva sú z ľudskej duše vyhnaní. **** (17.09.2015)

Můžeme debatovat nad tím, zda naivní adaptace psychoanalýzy na Hitchcockův paranoidní příběh dnes již působí směšně, nebo ne (kdo viděl třeba Temnou minulost, ten ví, že to může být ještě mnohem horší). O čem ale není sporu je režisérovo mistrovství v budování atmosféry, gradaci scén, elipsoidní tvorbě vztahu mezi postavami, kdy stačí pár záběrů a podkresová hudba a divák se perfektně orientuje. Takové mrazení v zádech při stěžejních scénách uměl vyvolat snad jen Hitchcock. Dalího dechberoucí snová sekvence už je jen třešničkou na dortu. 90 % (10.01.2017)