Rodinné štěstí

"Možno som úplne šťastný, len o tom väčšinou nemám tušenia...". Niekedy naozaj netreba chodiť za dobrým filmom príliš ďaleko... Maďarský herec a režisér Szabolcs Hajdu sa rozhodol, že natočí film, napíše k nemu scenár a ešte do neho obsadí celú svoju rodinu (manželku a deti). Keď sa v jednom byte stretnú dve rodiny, vzniká množstvo dialógov, ktoré otvárajú otázky. Konverzácia dokáže veľmi ľahko skĺznuť do hádok, obviňovania, pretvárky a vzájomného odsudzovania života tých druhých. Aj keď je v príbehu na prvý pohľad najväčší dôraz kladený na dospelých, práve tie malé bytosti v úzadí sú v tomto prípade skutočnými trpiteľmi, ktorí túžia po porozumení. Režisér občas náznakovo, občas až možno zbytočne priamo poukazuje na to, že deti sú iba odrazom rodičov a prostredia, v ktorom žijú. Ak vyvádzajú a kričia, väčšinou za tým netreba hľadať hyperaktivitu, ani s nimi hneď utekať k psychológovi. Kričia, pretože im chýba pozornosť a láska. A kým ju nedostanú, tak kričať ani neprestanú. Tento film je o dokonale všedných situáciách a v tom tkvie jeho sila. Nepozerá sa naň príjemne, snáď aj preto, že je verným zrkadlom dnešnej doby. Tej, v ktorej mnohých práca, vlastné problémy a vlastný egocentrizmus pohlcujú natoľko, že to podstatné nevidia a potreby vlastných detí odsúvajú do úzadia. Predstavte si hrniec plný napätia, ktorý hodinu a pol buble a vy netušíte, či sa nájde niekto rozumný, kto ten plameň stíši. A ak sa tak nestane, tak v jednom okamihu proste vykypí... (06.11.2019)

Zní to zvláštně, když řeknu, že všednost byla kouzlem tohoto filmu. S těmito situacemi se totiž každý člověk v životě setká, ať chce nebo nechce a veškeré asociace z vlastního života to kouzlo dotvářejí. Proto byly rozhovory (podobné jako Tarantinovské dialogy, ale čistě v jejich obyčejnosti) v prvních 40 minutách ódou na život, kde vám film nabízel vcítit se do jakékoliv postavy podle sympatií a názorů. Chlapovi se nejvíce zamluví chlap, ženské ženská, dítěti dítě (hlavně jak si to malej frajer filmuje už od pěti), anebo to je třeba úplně naopak. U mě to vyhrál Farkas (stejný herec jako režisér, možná vypočítavý záměr režisérových názorů), jenže každá postava byla svým způsobem špatná a tak jste jen mohli sledovat ty hádky, rozštípenou domácnost, a mohli jste pociťovat vlastní Rodinné štěstí ve své rodině. Velká škoda, že v polovině vlak zpomalí, protože není úplně ono, když se v 80-minutovém filmu někdo hledá 10 minut, a dialogy se tak vytrácejí. Po této pauze se snímek snaží dostat znovu do starých kolejí, bohužel už ale nestíhá a kvůli směřování scénáře k větší filmovosti se tak kouzlo všednosti vytrácí. Stojí ale dokoukat až do konce, protože závěr má svou hodnotu, škoda že za doprovodu nejkratších titulků co jsem kdy viděl nemáte čas na to závěrečné probrání v hlavě. Rodinné štěstí je jeden z filmů, u kterých platí nejen 100 lidí, 100 chutí, ale také 100 názorů, proto bych nechal každého ať si to probere po svém. Určitě ale můžu doporučit jako film, na který se podívejte před založením rodiny. (24.10.2016)

Komorní zfilmování vlastní participativní divadelní hry, ve vlastním bytě, s plakáty na vlastní filmy, s sebou a svou rodinou v hlavních rolích. Všední a mírná, zároveň jasně a pevně vedená a odvedená exhibice emocí a hodnot, která se sice občas snaží otevírat až příliš mnoho dveří, ale v jádru se nakonec mile dotýká opravdovosti. Jsem naprosto šťastný, jen si to asi někdy úplně nepřipouštím. (17.12.2016)

Rodinné štěstí tak trochu nešťastně klopýtá mezi vzájemně si protiřečícími tendencemi. Je tu jasně vidět snaha o působení na diváka vysoce realistickým dojmem, čehož je dosahováno například skrze neustále se pohybující kameru, civilní herecké výkony, či skrze zachycení celé symfonie zvuků a hluků, slyšitelných v normální, běžné domácnosti. To ale shazují dialogy rodinných příslušníků, které doslova šustí papírem. Na člověka tyto dialogy působí jako sada předem připravených výroků o zkaženém životě, které by pravděpodobně nikdo (takto polopatě) v běžné řeči neužíval. A když už jsme u té promyšlenosti – je velký rozdíl v zachycení krize (v tomto případě středního věku) tvůrcem, který má jasnou vizi (tím pádem může svým způsobem pomoci najít hledajícímu divákovi východiska) a mezi tvůrcem, který jde ve vyprávění od desíti k pěti, jen protože sám neví, co přesně chce říct. (17.10.2016)

V maďarském snímku Rodinné štěstí není příběh, zápletka a nečekané zvraty to hlavní. Celých 81 mnut totiž sledujeme, jak si 4 lidé (plus 2 děti) v domě povídají. A chovají se celkem obyčejně. Závidí druhým majetek (jako v Prostřenu při šmejděníčku), pomlouvají se, urážejí se a nějaká facka také přiletí. Ale ve výsledku se vlastně všichni mají rádi. Vůbec nic nemám proti filmům, které se odehrávají v jedné místnosti a v jednom čase. Naopak, jestli je scénář dobře napsaný, herci hrají nemožné, velmi se u toho bavím. Tady se to až tolik nedostavilo. Tím nechci úplně na plnou hubu říct, že herci hráli špatně a dialogy jsou úplně nezajímavý. Prostě jen ne v takové míře. Navíc mi přišlo, že postavy nejsou zcela dobře prokreslené, mohla se více řešit minulost rodiny, která se přistěhovala ze Skotka. Za mě celkem zklamání 4/10 (24.01.2021)