Dahmer
Kanibal Dahmer
Režie:
David JacobsonKamera:
Chris ManleyHrají:
Jeremy Renner, Bruce Davison, Artel Great, Dionysio Basco, Archie Howard, Sean Blakemore, Beau Clark, Lily Knight, Christina Payano, David ManisObsahy(1)
Řezník. Zvíře. Monstrum. Pravdivý příběh masového vraha přezdívaného děs přírody. Mezi jeho narozením v letech 1960 a smrtí v roce 1994, kdy zemřel rukou spolubydlícího ve vězení, Jeffrey Dahmer proslul vraždou sedmnácti mladých mužů. Byl kanibalem, který čtvrtil a konzumoval své oběti, za což byl posléze odsouzen na doživotí. Co se musí stát, aby se z citlivého člověka stalo monstrum? O tom všem vypráví ojedinělý filmový projekt Dahmer. (Intersonic)
(více)Videa (2)
Recenze (86)
„Dahmer“ je v konečném důsledku vlastně celkem obyčejným příběhem, který to chce hrát na to, že tohle je podle skutečných událostí. Přesto se snímku celkem úspěšně podařilo zapadnout. Není se moc čemu divit. Snímek má dobré herecké výkony, je to uvěřitelné, ale prostě je to slabé. Ten člověk byl monstrum. Když už nic jiného, bylo možné se zaměřit na to, jak ho přijala společnost, jaký byl soud a pak i to, jak skončil – ubit spoluvězněm. V jeho životě je mnoho momentů, kterých by bylo možné se chytit, ale Jacobson ho pojal prostě provinčně. ()
Jeffrey Dahmer patří mezi jednoho z nejznámějších amerických sériových vrahů. Své oběti - muže a chlapce homosexuálního zaměření, nejčastěji afroamerické rasy - rozčtvrcoval a i dlouhé dny nechával hnít u sebe doma. Tento film nám nabízí pohled do Jeffovy hlavy, ale nesnaží se z něj dělat úchylné prase či chudáčka s psychickou chorobou. Předkládá nám ho takového, jaký byl a naskýtá nám pohled do minulosti a bytu jedné pomatené mysli. Čekáte od toho nervydrásající horor či napínavý thriller? Pak asi chápu zdejší hodnocení 2 hvězd a méně. Mně osobně příběh zaujal a výkon Jeremyho Rennera je skvělý a dokonale přesvědčivý. ()
Opravdu mě baví sklon některých dam a dívek, propadat jisté slabosti vůči nemocným, zklamaným, trpícím a hlavně -(viďte holky)- záhadným zákoutím duší Jeffa Dahmera a jemu podobnýcm několikanásobným vrahům. No já myslím, že ta zákoutí -(nebo spíš sklepení, či přítmí odzvučených ložnic)- duše milého Jeffreyho nebudou zase tak spletitá, ať už vzhledem k jeho vyjadřovacím neschopnostem, či faktickým lapsům jeho serial killer kariéry, která měla tak dlouhého a plodného trvání jen díky policejní zhovadilosti a neskutečnému štěstí, které bylo tentokrát skutečně nasráno na jednu hromadu....hromadu sraček jménem Jeffrey Dahmer. Mám pocit, že tyto slečny a paní se místo zákoutím architektoniky Dahmerova svědomí, věnují spíš objevování neexistujících prosluněných pokojů a teras....která tam přece někde musí taky bejt. Nuž tedy bádejte, když Vás to hřeje u srdíčka. Já raději ocením snahu pojmout celý film jako atmosférickou skládačku několika one room dialogů Jeffa a jeho jednotlivých obětí. On totiž pan režisér také mohl zvolit méně decentní přístup a namísto Dahmerovi výmluvnosti se zaměřit spíš na jeho silné stránky, jakými je znalost anatomie a kulinářství. Ostatně Jeffreyho recepty ala "Pozvěte ne večeři známé a z připravte z jejich hlav vývar." by u hororových fanoušků jistě měly úspěch a byly zaručenější cestou k jejich zájmu. 50% ()
Jeffrey Dahmer si opravdu zaslouží lepší filmové zpracování než je tato povrchní sonda do jeho mysli. Příběh je založený na několika událostech jeho života, ale téměř žádná scéna není dotažená do konce a divák je tak odkázán na svou fantazii, k čemuž mu jistě dopomůže nastudovaní některých faktů před samotnou projekcí. Především metody usmrcování obětí, pokusy s jejich těly a praktiky, které s nimi prováděl. Bez toho všeho by snad film působil ještě nudněji a až na krátkou informaci na na začátku a na konci filmu je velkým prohřeškem naprostá absence toho, jak byly oběti nalezeny a jak byl samotný Dahmer dopaden, či jak jeho případ skončil. Snímek navíc postrádá jakékoliv tempo a závěrem víceméně vyšumí. Ale nejen negativním byl tento film. Reputaci zachraňuje vynikajícně hrající Jerremy Renner, který má tak nevinně úchylný pohled, že bych k němu domu na pivko asi nezašel. ()
Galerie (21)
Photo © Peninsula Films Inc.
Zajímavosti (13)
- 15. února 1992 byl Jeffrey Lionel Dahmer v Milwaukee ve Wisconsinu usvědčen z 15 vražd a odsouzen k 937 letům ve federální věznici. (Rodriguez)
- Pri policajnej prehliadke našli v byte Dahmera okrem množstva morbídnych fotografií i 11 lebiek, niekoľko ľudských kostí, sud s kyselinou, kusy ľudských orgánov v chladničke a ďalšie dôkazné materiály. (Carol Pifková)
- Dahmer svoju prvú vraždu spáchal vo veku 18 rokov. (Carol Pifková)
Celou dobu přemýšlím, jestli je dobře nebo ne, že tvůrci film otvírají spoilerem. Reálně je asi nemožné zařídit si diváka, který by z novin a filmů a ázetkvízů a podobně nevěděl, kdo to je Dahmer a co udělal, ale coby kdyby. Skladebně a filosoficky: Bylo by od tvůrců více protřelé, kdyby někoho nejprve ukázali, jak balí čokoládové Santa Clause do staniolu, a potom pomalu odhalili, že je to sériový vrah, a nebo je rafinovanější, když prvně na rovinu řeknou, že je to sériový vrah, a úvodní sekvence, ve které je představen publiku, ho ukazuje zabalovat čokoládové Santa Clause do staniolu? - Tuto větu jsem sestavovala posledních pět minut a popravdě si teď připadám jako Oscar Wilde. Většinou mám s filmy o skutečných vrazích morální problém, neboť z nich mám velmi nepříjemný pocit, že pomáhají vytvořit mystický opar fascinace kolem svých objektů (týká se to hlavně filmů o Mansonovi a Chapmanovi, kterých jsem viděla víc a snad všechny mě strašně znechucují přístupem tvůrců - s výjimkou rekonstrukce Helter Skelter z roku 76), ačkoliv reálným cílem by mělo být uvrhnout takové tvory do zapomnění bez slávy a pozornosti. U tohohle filmu ten pocit "obdivné" fascinace nemám. Film zůstává tak low key, jak to jenom jde, hlavní hrdina není sebezvaný mesiáš, který by hledal skryté kódy a měl dojem, že hovoří s bohem a dělá svět lepším místem. Hlavní hrdina je netečný blbeček, co chodí po domě svojí babičky a v pracovních rukavicích vyhání ven vránu. Tvůrci se nesnaží příběhem manipulovat, aby vynikl nějaký message, ale soustředí se na zobrazení událostí jako takových. Při přemýšlení o své diplomce jsem dospěla k tomu, že existují dva druhy filmů: Ty, které používají emoce k tomu, aby diváka dotlačili tam, kde ho chtějí (a těm filmům dávám odpad, i kdyby byly oscarové). "Ty druhé" filmy, a mám za to, že mezi ně patří i Dahmer, se věnují emocím samotným, a výsledný smysl se individuálně skládá až v divákově hlavě. Díky tomu mi nevadí nic z toho, co ostatní komentující filmu vyčítají - absence kontextu, žádné snahy o "mapování života", "málo faktů", chladnokrevnost - naopak to považuji za výsostné kvality přístupu tvůrců. Co za kontext by si tak nespokojení diváci představovali? Mně stačí jedna scéna mezi synem, otcem a babičkou a hned vidím všechny spodní vody úplně jasně. Trochu se až stydím říct, že se mi zdá film o takovém člověku být dílem s přesahem, ale na druhou stranu, když to můžu říct i o snímcích o "fiktivních" hrůzách, měla bych toho být schopna i tady. Protože při dalším přemýšlení o své diplomce jsem dospěla také k tomu, že žádný film, ani z ranku "based on a true story", nikdy není pravda, všechno jsou to pouze možné světy, které jsou si při posuzování rovny. A abych nehovořila jen ve filosofických kategoriích, tak se mi hrozně chce pochválit casting - a nemám ani tak na mysli Rennera, ten je tak nějak implicitně dobrý a o jeho hereckých parametrech jsem se onehdy rozepisovala u filmu Zkřížené cesty, hlavně chci zmínit všechny ty více či méně důležité vedlejší role, protože mi všichni připadali neuvěřitelně přesní - od holek, co se hádají s policajty o život nahatého Asiata, přes nahatého Asiata s tak lákavým nitrem, přes roztomilého kolouška, co prodává nože, demonstruje jejich schopnosti na sobě a má rád ryby, po bělovlasého otce v obleku, který v Pandořině skříňce hledá prsten od svojí první lásky. () (méně) (více)