Godzilla

Jáderné bomby jsou ošklivé, vědec by měl přijmout zodpovědnost za své vynálezy a vlastně nám vůbec nejde jen o vaši radost z chlapíka navlečeného ve směšném oblečku, který rozšlapává dětské hračky naaranžované jako Tokio. Na můj vkus nadexpresivní herectví, dnes již spíše roztomilé, než děsivé triky a umělé spojení idey odzbrojení, varovného prstu a filmové oslavy destrukce - milník žánru - mě milnul. Silná *. (25.10.2010)

z dnesniho hlediska nepochopitelnej film,hodnoceni a neda se na to uz koukat.. :D o to vic me pak mrzi ze ta nova godzila ma 50% a tohle 70+ kdezto tamto je koukatelny zabavny a tohle je uplna blbost na kterou se fakt neda divat.. :D hrozny..ale vymysleli gojiru to zase jo to je jediny co se da uznat :D (26.01.2021)

Odozva hodenia atómovej bomby americkou armádou na veľké mestá Hirošimu a Nagasaki je prítomná. Aj bez nej ide o skvelý film. Prostredníctvom katastrofického príbehu upozorňuje a varuje pred pokusmi s jadrovými zbraňami. Tie sú totiž schopné nepredvídateľných mutácií. Na druhej strane varuje pred likvidáciou tvorov, generovaných toxickými pokusmi. Naopak dôkladné zmapovanie príčin ich správania, zvyklostí a potrieb môže neskôr viesť k prípadnej účinnej eliminácii (nie zničeniu!) ich nasledovníkov. Apel na kľudné pozorovanie je jednoznačne prítomný aj v správaní vedca, čo vymyslí hrozivo účinnú zbraň. Sám sa jej následkov zľakne a z obavy pred jej zneužitím mocensko - priemyselným komplexom plány na jej výrobu pre istotu spáli. Všetko zlé je ale na niečo dobré. Veď kto by nechcel zažiť živého trilobita. Mimochodom je zaujímavé, že v kinematografii sa prvý raz oživený trilobit zjavil v roku 1954 práve v Godžire a následne rok nato - 1955 v Ceste do praveku Karla Zemana. Východoeurópsky rozmer filmu zastupuje spomínané mesto Budapešť a orchester z hlavného maďarského mesta, spláchnutý z lode prvou akciou dosiaľ nevideného megatvora v prvej scéne. (10.11.2014)

Musím říct, že jsem očekával, že se mi bude film, který založil žánr kaidžú a poprvé představil jednu z (doslova) největších ikon japonské popkultury, zamlouvat o mnoho víc. Bohužel se asi těžko přenesu do kůže japonského diváka, který má roku 1954 v hlavě živé obrázky ze svržení atomových bomb na svou domovinu, je zvyklý na nepříliš sofistikovaný a hladký přístup k filmovému vyprávění i střihu a ohromují ho efekty, které už dnes spíš budí úsměv na tvářích, než že by fascinovaly (na rozdíl třeba od stop-motion efektů z dílny Raye Harryhausena). Ztělesnění ničivosti jaderné výzbroje do podoby obřího netvora mi vůbec nezní jako špatný nápad, ale jeho rozvedení v Godzille na mě - uznávám, že bez znalosti dobového kontextu, v němž se tento snímek objevil - působí velmi plochým, neinvenčním a nadmíru naivním dojmem. 50% (27.12.2012)

Naprostá klasika, která-nehledě na rok vzniku-může děsit i dnes, pokud je divák dost vnímavý, chápe tu historickou metaforu a je si vědom aktuálnosti celé té myšlenky.... Navíc, je to start neuvěřitelné série, která je sice na povrch jen zábavná, levná, popkulturní a kvalitativně velmi nestabilní, ale při hlubším pohledu vytváří-víceméně nevědomky-(s trochou nadhledu) padesátiletou zprávu o japonské společnosti. Skrze Godzillu se japka vypořádávají s traumaty své historie(WW2, atomové bomby..), upozorňují na problémy přítomnosti(devastace životního prostředí) a varují před nebezpečím číhajícím v budoucnosti(přetechnizovanost, nekontrolovatelný vývoj)... Na tohle prostě nedám dopustit a mám to rád. (04.04.2007)