Poslední rodina

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Ten chlapec im ale dával zabrať. Otec to všetko pobral so stoickým kľudom ... možno sa z toho vymaľoval. Matka to nasávala ako špongia. Viem si úplne predstaviť, čo to robilo s ich vnútrom. Chvíľu mi trvalo, kým som si zvykla na túto čudnú rodinku, ale potom to už pre mňa bolo len zaujímavé ... sledovať ich životy. A ten koniec? Samotný pán Zdzislaw povedal, že každý má právo na svoje sny, ale verím tomu, že ani v tom najhoršom si nepredstavoval takýto koniec. 32 ročnému Janovi k skvelému debutu gratulujem! Úžasná muzika! (17.03.2017)

Strhujúci príbeh - nie tempom, to je totiž správne autentické, ako život sám, ale spracovaním - kamera Kacpera Fertacza je jedinečná. Sníma život jednej (ne)obyčajnej rodiny, akoby sa nič nedialo, pod povrchom sa ale deje toho (niekedy) až príliš. Postava matky je jednou z najviac tragických postáv, ktoré som na plátne v ostatných rokoch videl. Posledná rodina je moderný európsky film a nastavuje slušné zrkadlo Európskej filmovej akadémii (pán Wenders), ktorá si už roky bigotne všíma a nominuje poväčšinou "zaručené" mená ako Almódovar či Ozon. Jednoznačný víťaz projektu scope100. (25.12.2016)

Prvom rade si divák musí zvyknúť na postavy, keď sa tak stane, tak je to riadny filmový zážitok. Najprv som nechápal, ako rodičia mohli syna, ktorý ma vážne psychické problémy, ktoré vidieť hned od začiatku a rodičia ho odsunu do samostatného bytu, bez pomoci ci opatery. A aj keď bývajú blízko, vedia, že je nestabilný a môže sa všeličo stáť. Ale ako film napredoval, som zisťoval, že rodičia a hlavne matka zdravotný stav svojho syna veľmi preciťuje a tak i keď toto rozhodnutie sa nerodilo ľahko, ale aj oni si už chceli trocha na staré kolena oddýchnuť. Otec sa vybláznil na obrazoch, ktoré boli tak pochmúrne a nevľúdne, ako aj jeho život. Horšie to už bolo s matkou, tá to držala v sebe až pokým... Neskutočne ma zasiahol tento film po psychologickej stránke. Ako sa s tým vyrovnávajú postavy, každá inak, každej pomáha na frustráciu niečo ine. Vážne ukážkové dielo, ktoré je tak autentické, že mi to po celú dobu vyrážalo dych, ako skutočne toto filmové dielo bolo spracované. Ale niečo mi hovorí, že to aj tak nie je na 5*, tak dávam silne 4*, ale určite si tento film pozriem ešte raz a hádam to už pocitovo bude dokonalé. (03.10.2023)

Zdzisław Beksiński. Jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Doposud jsem netušil, že byl o něm natočen životopisný snímek. O to více jsem byl překvapen a na film jsem se velmi těšil. Čekal jsem nadprůměrný počin, ale to co jsem už od úvodní scény sledoval, předčilo veškeré moje očekávání. To je, jako by jste byli přímo na místě a žili v rodině Beksińskich. Ta kamera, rekvizity a všechny záběry mají dokonalou souhru. Dokonce i pád letadla je natočen tak, že jsem měl nepříjemný pocit, že jsem tam opravdu taky. Neuvěřitelné! A co předvádí herci, to je sledování s otevřenou pusou (hlavně teda Tomek, syn Zdislawa). Kdo tohoto surrealistického umělce neznáte, doporučuji nejdříve shlédnout tento film. Bude to větší sada, hlavně ten závěr, který řadím k nejsyrovějším, které jsem kdy viděl (ještě dlouho po shlédnutí jsem se otřepával). Sečteno - podtrženo - Jan P. Matuszynski natočil sakramenstsky silný debut a ukázal, že poctivá filmařina, která se točí od srdce ještě nevymřela. A to je sakra dobře!!! S velkým napětím budu očekávat jeho příští film. (07.04.2017)