Poslední rodina

Hmmmm... Očakával som niečo na štýl skvelého francúzskeho filmu Le premier jour du reste de ta vie, ktorý tiež stavia na forme rodinnej kroniky v odstupoch viacerých časových období. Ale táto poľská artová kronika ma takmer ničím nezaujala - bolo to temné, depresívne a anti-emočné. To mi vôbec pri filmoch väčšinou neprekáža, ale čo je veľa, to je veľa... Toľko nadšenia a chváľ, no mne to celé prišlo úplne čudné a dejovo nezaujímavé (aj keď formátovo to bolo dobré). Nuž... 1*. (04.03.2017)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

Panelstory o takové "normální" rodince a o tragických koncích jejích členů. Velmi zajímavě natočeno, vyzdvihuji obdivuhodný herecký výkon pana Ogrodnika v náročné roli syna Tomka a úžasnou scénu s padajícím letadlem. Na debut opravdu velmi vydařené dílko. Je zajímavé sledovat, jak některé typy lidí svými myšlenkami, tvorbou či způsobem života zlo a neštěstí vyloženě přitahují. (01.04.2017)

Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10 (10.05.2017)

Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 (27.09.2017)