Peníze nebo život

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. (06.02.2011)

Ucelenější než Pudr a benzin, ale díky tomu i trochu typičtější a předvídatelnější v žánru "filmů pro pamětníky". Film je ale zajímavý hlavně pasážemi, které nemají daleko ke klasickým groteskám (člun na vodě, bitva v muzeu) a nebo se snaží využívat možností zvuku nad rámec mluvené řeči - Voskovcova rodina vydávající zvuky zvířat nebo scéna v koupelně komponovaná na hudební doprovod. A v neposlední řadě je jedním z hlavních hudebních motivů tohoto filmu Život je jen náhoda... (05.11.2012)

Ústřednímu triu Voskovec, Werich, Honzl se narozdíl od filmové prvotiny Pudr a benzin podařilo vytvořit sevřenější a ucelenější film, který je spíš než souhrnem těch nejlepších skečů Osvobozeného divadla vyrovnanou (i když nijak osvětovou) podívanou ve stylu starých grotesek. Samozřejmě nemůže chybět několik Ježkových šlágrů a výtečných slovních hříček, ve kterých je dvojice V+W skutečně doma. Celkem překvapivá je ale i jejich suverenita v "němých" pasážích, které sice pouze kopírují zámořskou grotesku, nicméně mají šmrnc i v českém podání. Za jednoznačný zápor považuju až příliš tezovitý scénář, kterému sice nechybí poetistická láska k nízkým žánrům, ale citelně mu chybí něco vtipného a osvěžujícího... Ovšem třeba takové výstupy rodinného zvěřince jsou i po letech k popukání. Silnější ***. (26.06.2005)

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)