Pudr a benzin

Oproti všeobecnému názoru, že hodnota tohoto snímku spočívá hlavně v zdokumentování scének z Osvobozeného, si na něm ještě víc cením té neotřelé formální hravosti, které jinak většina lidí bůhvíproč říká „nefilmovost“. Má-li někdo rád takové Monty Pythony, nemůže přece Pudr a benzin považovat za nedostatečně filmový film. — Pro správný kontext je ovšem třeba dodat, že já na tomhle vyrůstal, dokonce jsem měl to štěstí vidět to jako kluk začátkem 80. let v rámci filmového klubu mládeže ještě na plátně původního malenovického kina Květen, typické to prvorepublikové dělnické kinoboudy, tedy v dokonale stylovém prostředí. Zas na druhou stranu, už tenkrát si mí vrstevníci povětšinou klepali na čelo, na co to proboha chodím. — Pletu se, nebo ten klavírista, který pohřebním pochodem „okomentuje“ konkurzní výkon Voskovce s Werichem v divadle, je Ježek osobně? A není snad takováhle hudební replika postavy přímo z plátna krásný a neobvyklý nápad (jeden z mnoha drobných detailů, které mě na tomhle filmu ani po letech nepřestávají bavit)? (30.11.2010)

Po premiéře a senzačním úspěchu Vest pocket revue ovládli Voskovec s Werichem repertoár Osvobozeného divadla. Do české kultury tehdy přinesli něco, co na divadelní scéně nemělo konkurenci. Vtip, lehkost, recese, výjimečná slovní ekvilibristika společně s talentem vytvářet texty a dobře zpívat záhy učinily z Osvobozeného nejnavštěvovanější divadlo v Praze. Tato skutečnost samozřejmě nemohla uniknout ani pozornosti zahraničních agentů. Proto se oba komici již v roce 1930 poprvé objevili na stříbrném plátně v českých pasážích americké Paramount revue. Prostředí filmového světa je zcela okouzlilo a nakonec inspirovalo k natočení vlastního snímku. Režii svěřili svému kolegovi z divadla Jindřichu Honzlovi a celé natáčení pak probíhalo pod záštitou francouzské firmy Gaumont, která mohla dodat i potřebné technické zázemí (byla nutná pojízdná zvuková aparatura). I při této svědomitosti, s kterou Voskovec a Werich přistupovali k celému projektu, je evidentní, že film postrádá pevnější dějovou linii. Oba byli odjakživa ovlivněni stylem němých grotesek a v tomto duchu se odvíjí celý film. Vedle stálých členů Osvobozeného divadla dostali ve filmu prostor i nové tváře, především půvabná Ela Šárková, do té doby neznámá neherečka. V rámci prvních zvukových let znamená PUDR nesporně přínosný celovečerní dokument (výstižnější označení mě nenapadá) a pro dvojici V a W výchozí podnět k další filmové práci. (17.11.2008)

Bylo by strašně snadné tenhle film "popravit" pro ledabylou režii, plytký děj, mizerný střih nebo nejrůznější technické obtíže... Ještě před tím by ovšem nebylo od věci, podumat o dobovém kontextu. Nejen, že sotva šestadvacetiletí Werich s Voskovcem neměli do té doby s filmem, notabene zvukovým filmem přílišné zkušenosti, nejen, že je neměl ani Honzl jako režisér, do té doby čistě divadelní, ale především, samotný zvukový film byl stále ještě novinkou, která i pro ostřílené filmové tvůrce znamenala řadu problémů navíc. Werich s Voskovcem si navíc svou úlohu nikterak neulehčovali a klidně natáčeli řadu scén v exteriérech či v reálných interiérech. Problémům s málo citlivými mikrofony zřejmě film "vděčí" za nepřirozenou deklamaci většiny zúčastněných. Přestože film opravdu je slepencem divadelních scének, tehdy populárních písní, komiky vysloveně groteskové (včetně toho, že v části scény se zaseknutým zvonkem nezní zvuk), je tu nepochybně i řada míst, které neskrývají evidentní snahu po experimentu a po maximálním možném využití nového média. Je to takové dosti svobodné a nesmírně roztomilé "ohmatávání možností". K pozitivům samozřejmě přičtěme i spoustu úžasných fórů, například hlášení o "zraněných a usmrcených kobližkách", odzbrojující konstatování "všechny větší dopravní nehody jsem tu řídil já, váženej pane", dohadování se ohledně parkování "našeho vícesedadlového kabrioletu", či onu nádhernou parodii na reklamní slogan v podobě geniální věty "Když Mogul, tak do huby"... Celkový dojem: 70% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, Marthos, Sarpele, LeoH (27.12.2010)

Ano, po filmové stránce se nejedná o kdo ví jaký fenomén, ovšem celková podstata Osvobozeného divadla a atmosféra doby, je zde vystižená výborně. Geniální slovní hříčky dvojice V+W je také potřeba docenit. Není v tom žádná nadbytečná legendárnost, nebo přehnaná nostalgie, pouze ocenění divadelního kumštu na plátně. (09.01.2013)

Ježkovy voči....první půlka je asi ve třech místech úsměvná, takže to ještě jakž takž jde, duo legendárních komiků sympatické, ovšem jinak je to po všech stránkách prachbídné, s výjimkou úvodních záběrů a hudby Jaroslava Ježka, která zachraňuje jinak naprosto příšernou druhou polovinu, která má v podstatě dnes už jenom historickou hodnotu. (24.11.2007)