Pudr a benzin

Nudaaaaaaaaaaaaaa....takové best off jinak skvělých divadelních scének v nesmyslné surrealistické montáži. Snad jediné pozitivum je, že to není politická agitka, jako třeba Rub a líc. Přitom divadelní hry, na nichž je tento film založen, jsou perfektní a neztratily nic ze své aktuálnosti ani vtipnosti. (12.07.2009)

Pudr a benzin je prvním filmovým experimentem talentovaných a sebevědomých mladíků. Na výsledku je to poznat a hlavní dějová linka je druhořadá. Tou nejsilnější zbraní se stal jejich důvěrně známý svět zábavné revue. Tím je dán základ, vše ostatní se jeví jako nechtěně zanedbaný doplněk a ochranná podpora. Sehranost šoféra Jiřího Voskovce a dopravního strážníka Jana Wericha je natolik zásadní, že zábavný prvek filmu funguje a ostatní méně přehlednější situace lze odpustit. Nemá smysl se v intelektuálním opojení a následné kocoviny ohánět termínem dokumentární film, byť je tato osvobozená prvotina především výpovědí doby. Cíl byl jiný, zkušenosti omezené, nadšení neutuchající a dravost ctižádostivá. Na sugestivně líčené drama to nestačilo, na osobitý filmařský debut díky tvárnosti a přizpůsobivosti již ano. Okouzlení groteskou němé éry je klíčovým momentem dynamického dua, jejich duch už nesl znaky přemýšlivého osvícení. Hlavní ženskou postavou spontánní zábavy je mladá nadějná herečka Marta Malá (půvabná Ela Šárková) s kostrbatější romantickou i dramatickou úlohou a módní atraktivní doplněk vytrvalých klaunů. Hlavní mužskou dramatickou postavou je Martin bratr Josef Malý (velmi zajímavý Bohuš Záhorský) s dramatickou vložkou rozmáhajícího se nešvaru závislosti a nelegálního organizovaného zločinu. Jeho morální dilema je kouskované a slouží jen k posílení závěrečné exhibice královských šašků. Z dalších rolí: úspěšný skladatel a autor divadelních her se žárlivým nedorozuměním romance Jiří David (příjemný Vojta Plachý-Tůma), laskavý libretista Richard (zajímavý Josef Skřivan, též v roli nerudného domovníka), z abstinence nevrlý baletní mistr Joe Brock (zajímavý Joe Jenčík), seriózní ředitel Čedoku (příjemný Miloš Nedbal), dotěrný vůdce zločinecké bandy Max (pozoruhodný Jan Sviták), ředitel divadla Marek (Alexander Třebovský), nespokojený policejní inspektor Vodička (příjemný Josef Kotalík), či vítězně poražený černý boxer (Battling Mathar). Pudr a benzín je smyslná zábava osvobozeného revue, klasické písně jsou chytlavé a důvtipně využívají slovních hrátek. Tolik zajímavých tvůrčích osobností pohromadě, kromě již zmíněných také Ježek, Honzl, Vích, Trégl a Steklý, se nevidí každý den. (04.07.2017)

Přestože filmu chybí jednotný rytmus (jde vlastně jen o sled různě dlouhých komických scének s naprosto odlišnou dynamikou – absurdních dialogů, fyzických akcí, honiček), jednotná poetika (divadelní scény, často převzaté přímo z jednotlivých her vedle scén výsostně filmových – např. úvodní jízda ulicemi Prahy) a pevná dějová linka (zkoušení nové revue ozvláštněné milostným a kriminálním motivem), nedá se říct, že by byl první vstup do filmové tvorby pro Voskovce a Wericha nějakým neúspěchem. Především ve scénách, odehrávajících se mimo divadelní budovu, se ukazuje znalost progresivní části světové kinematografie i jistá vynalézavost a snaha o specificky filmový jazyk. Hned úvodní scéna, ve které spolu se směrovou šipkou autokaru v popředí projíždíme ulicemi Prahy, sledujeme ruch velkoměsta, provoz, reklamní poutače, a jenž nakonec končí velmi nápaditě natočenou havárií (většina se odehraje ve zvukové stopě, vidíme jen rozbité sklíčko na směrové šipce) působí velmi moderně (především v kontextu tehdejší české produkce). Snaha o zachycení ruchu velkoměsta a silničního provozu je typická pro avantgardu. V tomto ohledu jsou příznačná i povolání dvou hlavních hrdinů – řidiče autokaru Voskovce a dopravního strážníka (že by odkaz na kolektivní hrdiny oblíbených grotesek britské firmy Keystone?) Wericha. Za podrobnější zmínku stojí i scéna automobilové honičky V a W s pašeráky kokainu. Dynamicky natočená scéna (tak, že při promítání působí zrychleně) doprovázená svižnou hudbou Jaroslava Ježka v sobě nezapře inspiraci nejslavnějšími filmovými groteskami. Dokonce dojde i na kropení protivníků hadicí. Na scénách výletu do přírody (při němž cestování s absurdním množstvím nábytku a jeho rozmísťování po lese je krásným ironizováním tehdy populární městské víkendové zábavy) a návštěvy „boxmače“ vidíme snahu zasadit příběh do reality moderního velkoměsta. (14.11.2005)

Po premiéře a senzačním úspěchu Vest pocket revue ovládli Voskovec s Werichem repertoár Osvobozeného divadla. Do české kultury tehdy přinesli něco, co na divadelní scéně nemělo konkurenci. Vtip, lehkost, recese, výjimečná slovní ekvilibristika společně s talentem vytvářet texty a dobře zpívat záhy učinily z Osvobozeného nejnavštěvovanější divadlo v Praze. Tato skutečnost samozřejmě nemohla uniknout ani pozornosti zahraničních agentů. Proto se oba komici již v roce 1930 poprvé objevili na stříbrném plátně v českých pasážích americké Paramount revue. Prostředí filmového světa je zcela okouzlilo a nakonec inspirovalo k natočení vlastního snímku. Režii svěřili svému kolegovi z divadla Jindřichu Honzlovi a celé natáčení pak probíhalo pod záštitou francouzské firmy Gaumont, která mohla dodat i potřebné technické zázemí (byla nutná pojízdná zvuková aparatura). I při této svědomitosti, s kterou Voskovec a Werich přistupovali k celému projektu, je evidentní, že film postrádá pevnější dějovou linii. Oba byli odjakživa ovlivněni stylem němých grotesek a v tomto duchu se odvíjí celý film. Vedle stálých členů Osvobozeného divadla dostali ve filmu prostor i nové tváře, především půvabná Ela Šárková, do té doby neznámá neherečka. V rámci prvních zvukových let znamená PUDR nesporně přínosný celovečerní dokument (výstižnější označení mě nenapadá) a pro dvojici V a W výchozí podnět k další filmové práci. (17.11.2008)

Bylo by strašně snadné tenhle film "popravit" pro ledabylou režii, plytký děj, mizerný střih nebo nejrůznější technické obtíže... Ještě před tím by ovšem nebylo od věci, podumat o dobovém kontextu. Nejen, že sotva šestadvacetiletí Werich s Voskovcem neměli do té doby s filmem, notabene zvukovým filmem přílišné zkušenosti, nejen, že je neměl ani Honzl jako režisér, do té doby čistě divadelní, ale především, samotný zvukový film byl stále ještě novinkou, která i pro ostřílené filmové tvůrce znamenala řadu problémů navíc. Werich s Voskovcem si navíc svou úlohu nikterak neulehčovali a klidně natáčeli řadu scén v exteriérech či v reálných interiérech. Problémům s málo citlivými mikrofony zřejmě film "vděčí" za nepřirozenou deklamaci většiny zúčastněných. Přestože film opravdu je slepencem divadelních scének, tehdy populárních písní, komiky vysloveně groteskové (včetně toho, že v části scény se zaseknutým zvonkem nezní zvuk), je tu nepochybně i řada míst, které neskrývají evidentní snahu po experimentu a po maximálním možném využití nového média. Je to takové dosti svobodné a nesmírně roztomilé "ohmatávání možností". K pozitivům samozřejmě přičtěme i spoustu úžasných fórů, například hlášení o "zraněných a usmrcených kobližkách", odzbrojující konstatování "všechny větší dopravní nehody jsem tu řídil já, váženej pane", dohadování se ohledně parkování "našeho vícesedadlového kabrioletu", či onu nádhernou parodii na reklamní slogan v podobě geniální věty "Když Mogul, tak do huby"... Celkový dojem: 70% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, Marthos, Sarpele, LeoH (27.12.2010)