Texaský masakr motorovou pilou 2

Naléhavost a realističnost původního Texaského masakru je tatam, napětí vystřídal naprosto bezhraniční úlet lemováný prvoplánovou brutalitou pro silnější povahy, ve kterém si to magoroidní Dennis Hopper po vzoru světelných mečů rozdává s masovým vrahem Leatherfacem. Ten, jak známo na základě událostí, které se odehrály roku 1973, pozabíjel třiatřicet lidí, přičemž největším pomocníkem mu byla právě jeho milovaná pila. Bez znalosti míry se tak vrací tvůrce jedničky, vtipnou kaši hodně konzumující Tobe Hooper, aby se z děsivého týpka stal legrační uřvaný kašpárek s motorovou pilou, co uvízl v pavučině lásky k rádiové moderátorce Stretch (úchvatná scéna s pilou na nahých stehnech) s ječákem na vysoké úrovni. Po slušném úvodu se však dostáváme do bezútěšného prostředí domova celé rodinky, kde se dočkáme ponurých interiérů a podivných karikatur. Velmi brzy to celé začne nudit, každopádně si myslím, že minimálně při scéně, kdy po nucené „prohlídce rádiového studia“ vylétne Leatherface z komory na desky, se musel leknout každý. Krví se ve filmu opravdu nešetří, nicméně gore scény jsou tak nenápadité, že paradoxně nakonec víc nudí, než znechucují. 50%. (03.04.2008)

Tobíkovy fantazie po 12 letech se vydávaj trochu jiným směrem a s krutou, sadistickou a nesmírně sugestivní jedničkou to má vlastně společnýho jen pár postav. Dva pomatenci jedou kalit do Dallasu a během telefonátu s dýdžejkou z rádia se jim stane nehoda. Konkrétně se zjeví tancující ledrfejs na korbě dodávky a jednoho z těch dvou pičusů pekně oroštuje motorovkou. Toho druhýho nabere k sobě s fotrem do gangu, občas se tam mihne Dennis Hopper, kterej si koupí motorovky rovnou tři a jde zachraňovat dýdžejku z pekelnýho domova zrůd, kde nechybí ani dědek s kladivem, kterýmu padalo už v díle prvním, ale co už. Narozdíl od několika místních mudrců jsem ve filmu nespatřil žádnou kritiku americký společnosti 80. let ani nic podobnýho, prostě pohodová zábava na jedno shlédnutí. (02.11.2021)

Hooper opět boduje, pokračování Texas Chainsaw Massacre 2 pojal sice malinko jinak než svou kultovní prvotinu z roku 1974, ale dílo se podařilo. Místo brutální naléhavosti a krvavého psycha prvního Texas Chainsaw Massacre divákovi servíruje parádní komediální a řádně uchýlnou gore jízdu, u které zaplesá srdíčko každého hororového nadšence. V tomto volném pokračování se dočkáme příběhu rozhlasové moderátorky Stretch, která se shodou náhod zaplete s podivnou rodinkou Hewittových a nakonec skončí v jejich bizardním doupěti, kam ji na pomoc přichází nekompromisní Dennis Hopper vyzbrojen třemi motorovými pilami. Snímek disponuje pořádně černým a ujetým humorem, slušnou dávkou gore a perfektními komediálními prvky jako jsou: souboj motorovými pilami, vražedné choutky stoletého dědy Hewitta nebo ztřeštěné honičky uvnitř krvavého doupěte. Jedniné co film dost podsekává je přílišné natahování děje. Jinak se jedná vskutku a parádní zábavu. U mě za čtyři silné hvězdy. (26.04.2009)

Jak navázat na nepřekonatelný kult? Prostě jít zcela jinou cestou. Navzdory umanutým fandům (a údajně i stejně nechápavému producentovi Menahemu Golanovi) Tobe Hooper přistoupil k výzvě udělat druhý "Texaský masakr" tak, že se na svůj průlomový film sice napojil dějově, ale stylově se vůči němu důsledně vymezil. Namísto drásavě sugestivního hororu s jasně polarizovanými stranami obětí a monster přišel se splat-stickovou hysterickou satirou 80. let, dobového konzumerismu i kanibalizujícího kapitalismu a také amerických ctností v čele s rodinou, coby základem státu, malými podnikateli, kteří pilně dřou na svém, poctivou prací, jež přináší ovoce, a dokonce i westernovými šerify zosobňujícími vše správné. Již úvodní sekvence naznačuje jednak posun stylu, ale především také doby, kterou právě Hooper zachycuje a glosuje. Namísto idealistických hippies zde máme frackovité osmdesátkové křupany, kteří svým chováním mají blíže přízemně bestiálním monstrům z prvního filmu. v souladu s tím, pak také Leatherface a jeho rodinka musejí náležitě přitlačit na pilu, a to nejen doslovně. Ústředním motivem filmu je šílenství, které nepředstavuje propad do hlubin oproti rozumu a soudnosti reality, ale naopak zastřešující princip osmdesátkové americké společnosti. Jedinou alespoň zdánlivě příčetnou postavou - uprostřed jalových maloměstských buranů, afektovaných teenagerů, obsesivních strážců zákona dychtících po pomstě i kanibalských degenerátů - je hlavní hrdinka, která ale právě postupem času sama, tváří v tvář (a to i doslova v geniální scéně ze spižírny) prožitým hrůzám, směřuje do náručí blaženého šílenství zdejších tančících dervišů s motorovými pilami. Hooper opět bravurně inscenuje kakofonii hysterie, utrpení, děsu a zvrácených požitků, byť tentokrát jinými prostředky. Zatímco v jedničce se obešel s uzavřeným malým prostorem, vychýlenými úhly kamery, impresivní montáží a až industriální zvukovou stopou, tentokrát vytváří nejen co do prostoru děje, ale i dramaturgického konceptu pompézní pouťový dům hrůzy rozprostřený do obřího labyrintu plného morbidně vyšinutých panoptikálních výjevů, kde se lidské ostatky mění na veteš a jehož stěnami rezonuje hrdelní řev zvrácenosti a děsu, jenž vystřídal hardrock dunící v první půlce filmu z rádia. (21.12.2014)

I s úctou k nedávno zesnulému Hooperovi musím napsat, že to byl skutečně muž dvou max. tří filmů. Pokračování jeho žánrové klasiky je svým způsobem absolutním protipólem k původnímu dílu: místo ztísňujícího avatngardního horroru servíruje hysterickou slasher satiru, bohužel nezná míru a tak tam kde by stačilo max. 75 min nám nakladá stominutou šílenou jízdu u které jsem se místy nemohl samou nudou ani soustředit. Dennis Hopper v čiré zoufalosti nepředvádí nic ani zdaleka zajímavého a Caroline Williams má super šortky, ale většinu filmu tak nepřiměřeně vříská, že jsem zhruba každé dvě minuty mačkal tlačítko mute. Hrecky to obecně působí tak, jakoby Hooper přišel na plac a všem řekl: zahrajte to co nejvíc ujetě umíte a pořádně se odvažte. (02.09.2017)