Potvora

Místy celkem ostrá podívaná s nymfomaniakální třicítkou, která je (naštěstí) poměrně dost cynická a zároveň (naneštěstí) se sem tam projeví jako emocionální trpitelka. Ten seriál je nejsilnější v přímých interakcích s divákem, protože je napsaný tak dobře, aby to působilo maximálně přirozeně. Navíc to skvěle koresponduje s charakterem ústřední postavy, která si prostě z podstaty věci nedokáže pomoct a musí se neustále předvádět. Ten silný příklon k dramatu na konci první série je sice možná trochu prvoplánový, ale po emoční stránce prostě funguje. Druhá série je celkově mnohem hlubší a emocionálně vypjatější. Kdybych to měl hodně zjednodušit, tak i sebevětší a sebecyničtější mrcha si čas od času zaslouží nějaký ten soucit a pochopení. Je to sice strašné klišé, ale nějak ten svět v rovnováze udržovat musíme, ne? (19.10.2020)

// LOL. Phoebe Waller-Bridge možná ani neví, jak moc se trefila do černýho. Natočit seriál s rádoby moderní ženskou hrdinkou a mizernou feministkou v jednom, která o sobě moc dobře ví, jak strašně je v prdeli, ale většinu času si to nepřipouští, protože se nedokáže vyrovnat s vnitřní bolestí, na tohle člověk v seriálech (ani v životě) fakt moc často nenarazí. O to zajímavější je, že místo aby Fleabag bylo jen dalším tuctovým dramatem o zlomeném člověku, vsází na humor, self-awareness, boření čtvrté zdi a parádní vedlejší postavy. Je to super, je mi jí líto, but I'm over it. P. S. skvělá protiváha k After Life s Gervaisem. (16.09.2019)

Ale jo, je to v celku chytře napsané, ovšem já se u podobných "otevřených zpovědí" typu Lucky Louie nebo Girls příliš nebavím. Další nevýhodou pro mě bylo, že jsem těsně před vydáním Fleabag viděl Chewing Gum od Michaely Coel, což je seriál spadající do podobného ranku (oba seriály adaptovány ze stand-up vystoupení). I kvůli tomu jsem těch 6 dílů viděl rozházeně během půl roku. Mimochodem divadelní verze měla 3 autorky, tak by mě zajímalo, proč se kolegyně nepodílely na tvorbě scénáře k seriálu. (05.12.2016)

Miranda byla před časem mým prvním setkáním se specifickým formátem hry na stylizovanou zpověď, kdy s odzbrojující otevřeností a cílevědomou ironickou nadsázkou prodává hrdinka publiku své nedostatky, chyby a selhání. Miranda mi byla až iracionálním způsobem protivná, zkrátka jsem ji nepřijal jako lidský typ. U Phoebe jsem na vážkách. Její drzost a cynické proslovy ve mě sympatie nevyvolávají a někdy si říkám, jestli není místo potvora výstižnější poněkud tvrdší výraz svině. Na druhou stranu, pro dívku s tak rozbujelou sexualitou a sklonem k všemožným perverzím jsem měl vždycky trochu slabost. Ostatně divák záhy pochopí, že její sarkasmus často jen zakrývá nejistotu a nízkou sebedůvěru. Jsou momenty, kdy z ní spadne maska a obnaží se nesmírně zranitelný citlivý vnitřek. Celkový dojem: 60 %, berte s vědomím, že nejsem ani v budoucnu nebudu fanouškem žánru. (20.04.2018)

Prvotřídní timing úsečných cynických vtipů a neustálé sdílení drzích posměšků přímo s divákem udělají s hlavní hrdinky vaší nejlepší kámošku (nevybavuji si komediální seriál, který by byl čistě postavený na vztahu s divákem one vs. one, kdy další spolusledující by mohl zážitek zhoršit). Můj problém akorát byl v první sérii ten, že mi celé to prostředí i postavy v něm přišly šíleně morálně rezignovaný. Neuroticky jsou poháněny cílům (sex, kariéra, sebeurčení), které je naprosto vědomě nenaplňují, ale oni vůbec nezvažují alternativy. Jsou zkrátka nevymanitelný a hrozně rádi se v tom patlaj. Druhá sezóna, vedená divně creepy knězem v podání Andrewa Scotta, který permanentně působí jako by byl na několika drsně se kontraindikujících drogách zároveň, tam ale je schopná vyvolat věrohodný pocit ztracené lásky se všemi jejími berličkami a to přesto, že se k ní opět musí dojít skrze sekvence, kdy Phoebe Waller-Bridge tráví celý den aktivním zjišťováním, za jakých okolností může duchovní porušit celibát. (03.07.2024)