Happy End

Z letošní "Francie" na KVIFF jasný vítěz. Bavil mě režisérův způsob vyprávění přes obrazovky počítačů a mobilů (a odhalování, kdo je autorem videí a e-mailů) i netradiční řazení scén, které divákovi dají smysl třeba až na konci filmu. Nejvíc mě ale uchvátil výkon dvanáctileté Fantine Harduin, jejíž postava byla zaručeně nejzajímavější. (10.07.2017)

Nejenže ve mně nedokázal film v úvodu vyvolat zájem. Hanekemu se navíc díky těm ostentativně předržovaným záběrům povedlo ve mně vyvolat aktivní nezájem o osudy postav, jejich životy a jejich problémy. Prostředí, ve kterém se postavy pohybují, jejich velký počet a minimální šance se o nich něco dozvědět (Když se někdy v polovině filmu objeví teprve podruhé na scéně Toby Jones, uvědomil jsem si, že jsem na jeho postavu jednoduše zapomněl) a formální chlad dělá z Happy Endu silně nepřístupný film, který mi ale nepřinesl nic filmově nepříjemného, nýbrž jen výše zmíněný nezájem. Jediným pozitivem tak pro mě bylo posledních zhruba 20 minut, ve kterých se Haneke alespoň trochu začne soustředit na nějakou postavu a "vztah" mezi malou Eve a jejím dědou připomíná jakousi psychologii postav. Zbytek filmu je totiž spíš chladnou observací bez výraznějšího efektu. 4/10 (07.03.2018)

Je obdivuhodné, jaký trendový způsob filmového vyprávění Michael Haneke ve svém požehnaném věku zvolil, aby dosáhl kýženého výsledku. I díky tomu se mu povedlo natočit snímek vypovídající hodně o stavu moderní společnosti, která se pomaloučku polehoučku rozkládá. Jestli má být rodina základem státu, tak si přiznejme, že ten rozklad se za současné situace zdá v mnoha ohledech neodvratný. Hanekeho zžíravě cynický pohled na svět dosahuje maximální intenzity v samotném závěru a to nejen v souvislosti s názvem filmu. (80%) (30.05.2021)

Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží. (13.09.2023)

[MFFKV - 2017] S Hanekem si moc nerozumíme a tak jsem k jeho novému dílu přistupoval hodně obezřetně. Fakt, že jeho filmy nejsou jednoduché na sledování, je mi velice dobře známý. Haneke cvičí diváka k pečlivému sledování a objevování souvislostí, které nejsou řečeny tzv. na plnou hubu a trošku se snaží motivovat diváka, aby si v tom našel něco svého. Nutno říci, že snahu Haneke nijak neodměňuje a servíruje hodně sterilní rodinné drama, které má sice několik slibných nápadů, ale netvoří nějaký zajímavější celek. Zároveň Haneke tak trošku podrývá svou tvorbu určenou pro náročného diváka, když se do filmu snaží vměstnat co nejvíc aktuálně zajímavých témat. Viz mladá generace (youtubeři) a samozřejmě uprchlíky. Nutno říci, že jsem měl větší očekávání a překvapil mě fakt, že během projekce opustilo sál poměrně dost diváků. (27.07.2017)