Válečníci

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž. (09.04.2006)

Nedá se z OSN vystoupit? Nějak totiž po shlédnutí filmů z Balkánu a Rwandy nechápu, k čemu vlastně je. Asi jsem idiot, ale pořád mi nedochází, kde se v lidech bere schopnost zabíjet svý bližní tímhle působem a z takovýchto důvodů. Možná bych se měla přestat snažit pochopit nepochopitelné... Geniální film bez příkras, falešného hrdinství a morálních stanovisek. Zase jednou nějakou vyšší instanci prosím o zavedení povinného promítání. (25.11.2010)

Už když jsem viděl Hotel Rwanda, říkal jsem si, jakej smysl vlastně Unprofor má. Musí to stát hromadu peněz a efekt je v konečným důsledku stejnej, jako kdyby tam tihle vojáci nebyli. U Warriors je to stejný případ, jen se konflikt neodehrává někde v daleké bezejmenné části světa, ale kousek od nás. Jako ateista nikdy nepochopím, že se lidi mezi sebou dokážou zabíjet kvůli rozdílné víře. U filmu mně z toho bylo dost na blití hlavně v momentech, kdy film připomene, že byly brutálně vražděny i děti. (10.12.2012)

Nedivím se příslušníkům britských mírových jednotek, že účast na bosenské misi s nimi tak psychicky zamávala. Museli přihlížet tomu, jak se donedávna mírumilovní občané vájemně vraždí a páchají na svých sousedech ta nejhnusnější zvěrstva jen proto, že jsou ti druzí jiného význání. A vojáci nesměli nijak zasáhnout, i když na to měli síly i vybavení, museli zůstat v každém případě neutrální. Pouze poskytnout pomoc těm, kteří to nenávistné běsnění náhodou přežili "jen" se zraněním. Vůbec ta skutečnost, že se něco takového dělo v Evropě na konci 20. století se jeví jako nepochopitelná. Při sledování filmu jsem litovala, že byl natočen u nás v Česku, a ne v Bosně, bylo to opravdu hodně poznat. Už jenom ty české názvy ulic, nebo obchodu, které bylo možno přečíst, typicky české vesničky, krajina. (04.12.2013)

Samozrejme, že som v tom 1992-om o tomto vojnovom konflikte vedela. Ale včera, keď som si pozrela Warriors mi bolo, a zostalo, tak nejak ťažko na duši. Veľmi silné, pôsobivé a skutočné. Byť v blízkosti smrti je veľmi ťaživý pocit, neviem si predstaviť, aký je to pocit byť blízko smrti, mať možnosť zabrániť jej, ale nemôcť nič urobiť. (16.07.2015)