Sedím na konári a je mi dobre

"Sedím na konári a je mi dobre" je velice zvláštní snímek. Ze začátku zde máme cynickou válečnou komedii o dvou vysloužilcích, pak válečný film a na konec psychologické rodinné drama. Juraj Jakubisko mezi těmito žánry nepřechází násilně, naopak. Jemně, až láskyplně je kombinuje a proplétá. Bolek Polívka a Ondřej Pavelka byli skutečně dokonalí. Možná jejich nejlepší role (Pavelkova na sto procent). Rovněž potěší i Deana Horváthová coby uvedomelá súdružka a Štefan Kvietik v úloze jedné z obětí komunistické mašinérie. Markéta Hrubešová je sice herečka trochu jiné kategorie, ovšem pro svou roli má jiné přednosti. Při sledování filmu mi bylo hodněkrát do smíchu, hodněkrát do pláče. A to je nejspíš účel tohoto nádherného filmu. (28.10.2007)

uzasne zachytenie zivota dvoch tragikomickych postav, poplatne jakubiskovmu stylu z konca sesdesiatych rokov.... v porovnani s vtacikmi, sirotami a blaznami tu najdeme mnoho podobnosti, iba celkove vyznenie nie je az tak dezolatne a beznadejne, ba naopak - vykuzli usmev na tvari a pohladi po dusi.Skvela mizanscena, nezna a nenutena komika, prirodzene herecke vykony a skvele zuctovanie s jakubiskovou komunistickou minulostou sa tiez pocita.... keby juraj neostal pri zopar fantastickych filmoch a cele jeho dielo by bolo vyrovnanejsie, mohli sme sa radovat ze tu zije jedna z velkych osobnosti svetoveho filmu. I tak vsak mozeme byt pysny, i ked uz to akosi nie je to co to byvalo... (11.10.2011)

Fantastické! Perfektný, vtipný a trefný príbeh ktorý mal v sebe isté črty satiry a v úzadí bolo cítiť geniálne podaný režisérov výsmech. Fantastický komik Bolek Polívka zažiaril fakt naplno a jeho hlášky boli originálne a jedinečné. Pri každej jednej scéne sa moje žasnutie gradovalo, už keď som si myslel že lepšie to byť nemôže prišla scéna ktorá predčila predchadzajúcu o niekoľko tried, Jakubisko ukázal že humor sa dá označiť aj nálepkou inteligentný. Skvelý filmový zážitok na ktorý sa len tak lahko nezabúda, je to príbeh ktorý by som bol ochotný vzhliadnuť i viackrát. Neočakával som síce nič podobné , no toto ďaleko predčilo aj moje očakávania. (29.10.2007)

LFŠ 2008 ... Film jsem sice viděl už dříve, ale uvědomil jsem si, že si z něj nepamatuji ani ono pověstné "ň". :) Tak jsem na něj šel znovu a hodnocení neměním. Jakubiskovi (tomu s klobúkem :)) se tentokrát perfektně vydařila výprava a celková plynulost děje, dialogy i humor, herci byli obsazeni výborně, Markéta byla sice místy toporná, ale fantasticky se doplňující mužské role vše vynahradily. Nutno však zmínit i negativy - závěr byl dle mě až nesmyslně natahovaný, vše mohlo skončit klidně o 20 minut dříve, navíc by se Jakubisko neměl bát více naznačovat, tento film totiž trpí takovým nešvarem - vše říká na plnou hubu. Až to je místy ubíjející. I tak je to ale film krásný. (21.08.2005)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)