Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)

Nejvyzrálejší Jakubiskovo epické dílo. Tento poetický opus začíná po skončení druhé světové války, kdy se za jistých okolností setkávají dvě zcela odlišné lidské povahy, které osud svedl dohromady a z nichž se stávají přátelé na život a na smrt. Protloukají se tímto epickým vyprávěním až do roku 1957 a vše se točí kolem zlata, které po válce našli a kolem tajemné dívky Ester, která přichází do jejich domu. Pro Boleslava Polívku to je jednoznačně životní role, jeho komediant Pepé Alberti posouvá snímek o třídu výš, jeho výroky, myšlenky a poznámky neustále chrlí v každém záběru. Krásná a podmanivá hudba jako by vypadla z pera Petra Hapky, ale znamenitě jeho styl napodobil Jiří Bulis. Normálně bych to vůbec nepoznal, kdyby nebyl v titulcích a byl bych skálopevně přesvědčen, že se jedná o další kouzlení Petra Hapky. Film jsem po delší době shlédnul na Čt 2 v HD rozlišení a úplně mě spadla čelist! Ty překrásné barvy a ostrost vyladila promítání k absolutnímu filmovému zážitku. Kdo tak ještě neviděl, opravdu vřele doporučuji! Jediné, co trošku kazí zážitek jsou postsynchrony, ale na to už jsem si u Jakubiskových filmů jakž takž zvykl. (01.05.2018)

+3* Zatím nejlepší Jakubiskův film, aspoň z těch co jsem viděl (na Tisícročnú včelu stále čakám), ale ani tak to není na 4 hvězdičky a nevidím důvod se k němu vracet. Víc než příběh a herecké výkony mě zaujala kamera a výprava, což asi nebude moc dobré, protože osudy jednotlivých postav mi byly víceméně lhostejné a neudělal jsem si k nim vztah. Běžný divák si podle mě z filmu nemá co odnést, takže je to spíš pro artové fajnšmekry, ale nechci paušalizovat. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (05.05.2021)

Sedím na konári a je mi nějak šoufl... Když jsem v roce 69 četl v lidové knihovně scénář Jakubiskova filmu "Vtáčkovia, siroty a blázni", litoval jsem, že ho asi ještě dlouho neuvidím. "Sedím na konári..." se mu zdánlivě podobá, ale za 20 let se hodně změnilo. Polívkovu dikci (jakési pitvoření jazykem), grimasy (pitvoření tváří) a prostocviky (pitovření tělem), které jsme obdivovali v divadle Na Provázku, se už přejedly, a stejně tak ani Jakubisko nedokázal znovu vstoupit do stejné vody. Vznikl tak jakýsi (pa)tvar - pojem "magický realismus" bych raději vyhradil Jihoameričanům, ti to mají v krvi -, jakási pohádka pro dospělé, či lépe dospívající... Snad nejpodnětnější mi přišlo několikeré zobrazení nášlapné miny, divák mohl uhadoval, kdo na ni šlápne (dle železného zákona: když se ve filmu ukáže mina, musí na ni někdo šlápnout). Správně jsem tipoval Macháčka, protože to patří k jeho rolím... A tak zas sedím na konári a je mi trochu líp. (08.03.2016)

Pustili mi prarodiče. Příběh dvou navrátilců z války, vyprávěný dosti stylizovanou formou, která mi zpočátku dělala velké problémy. Až jsem myslel, že to nezvládnu dokoukat. Ale ono si stačilo jen zvyknout a chvíli počkat. Sice mi pořád vadil například podivný zvuk, ale děj mě postupem času čím dál víc zaujal. Jakubiskova nádherná výtvarná poetika s ním šla ruku v ruce a dokázala vytvořit nádherné obrazy. Navíc Jakubisko obdivuhodně dokázal spojit různé žánry a formy, od frašku, až po tragédii a satiru, přičemž to celé působí naprosto přirozeně a mile. Závěrečná sekvence je úžasná. Přesto jsem si pořád říkal, že mám od podobného filmu trochu odstup a mým favoritem se asi nestane. Ovšem kdybych nepřihodil čtvrtou hvězdu musel bych si připadat jako kulturní kozel. (04.05.2020)