Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

uzasne zachytenie zivota dvoch tragikomickych postav, poplatne jakubiskovmu stylu z konca sesdesiatych rokov.... v porovnani s vtacikmi, sirotami a blaznami tu najdeme mnoho podobnosti, iba celkove vyznenie nie je az tak dezolatne a beznadejne, ba naopak - vykuzli usmev na tvari a pohladi po dusi.Skvela mizanscena, nezna a nenutena komika, prirodzene herecke vykony a skvele zuctovanie s jakubiskovou komunistickou minulostou sa tiez pocita.... keby juraj neostal pri zopar fantastickych filmoch a cele jeho dielo by bolo vyrovnanejsie, mohli sme sa radovat ze tu zije jedna z velkych osobnosti svetoveho filmu. I tak vsak mozeme byt pysny, i ked uz to akosi nie je to co to byvalo... (11.10.2011)

Pustili mi prarodiče. Příběh dvou navrátilců z války, vyprávěný dosti stylizovanou formou, která mi zpočátku dělala velké problémy. Až jsem myslel, že to nezvládnu dokoukat. Ale ono si stačilo jen zvyknout a chvíli počkat. Sice mi pořád vadil například podivný zvuk, ale děj mě postupem času čím dál víc zaujal. Jakubiskova nádherná výtvarná poetika s ním šla ruku v ruce a dokázala vytvořit nádherné obrazy. Navíc Jakubisko obdivuhodně dokázal spojit různé žánry a formy, od frašku, až po tragédii a satiru, přičemž to celé působí naprosto přirozeně a mile. Závěrečná sekvence je úžasná. Přesto jsem si pořád říkal, že mám od podobného filmu trochu odstup a mým favoritem se asi nestane. Ovšem kdybych nepřihodil čtvrtou hvězdu musel bych si připadat jako kulturní kozel. (04.05.2020)

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)

Fantastické! Perfektný, vtipný a trefný príbeh ktorý mal v sebe isté črty satiry a v úzadí bolo cítiť geniálne podaný režisérov výsmech. Fantastický komik Bolek Polívka zažiaril fakt naplno a jeho hlášky boli originálne a jedinečné. Pri každej jednej scéne sa moje žasnutie gradovalo, už keď som si myslel že lepšie to byť nemôže prišla scéna ktorá predčila predchadzajúcu o niekoľko tried, Jakubisko ukázal že humor sa dá označiť aj nálepkou inteligentný. Skvelý filmový zážitok na ktorý sa len tak lahko nezabúda, je to príbeh ktorý by som bol ochotný vzhliadnuť i viackrát. Neočakával som síce nič podobné , no toto ďaleko predčilo aj moje očakávania. (29.10.2007)