Vtáčkovia, siroty a blázni

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)

(84/2017) / Jakubisko je majster scény a záberu a to čo dokázal v tomto filme spolu s kameramanom Lutherom je výnimočné. Nemyslím si, že existuje slovenský film, ktorý by bol vizuálne porovnatelný, či už originalitou alebo kvalitou. K dokonalosti filmu dopomohol aj dobový kontext a tiež herci, ktorí nezabudnutelne stvorili tri klasicky bizarné a bláznivé Jakubiskove postavy. Je možné, že toto bude jeho najlepší film. (9/10) (13.04.2017)

"...beznádej v nádeji a nádej v beznádeji, šťastie v nešťastí a nešťastie v šťastí, pravda v klamstve, klamstvo v pravde, život po smrti, smrť po živote, istota v bezmocnosti, bezmocnosť v istote, prázdnota medzi nami, my sami v prázdnote..." ...film racionálne neuchopiteľný, pestrý, hravý, krutý... od môjho úvodného skeptického a pohŕdavého prehlásenia "len kopíruje Felliniho a jeho cirkusový svet", cez jemné pousmiatie, totálne angažovanie až po záver keď som pozeral s otvorenými ústami...Vtáčkovia sú maximálnou umeleckou samovraždou (v roku ´69 natočiť niečo podobné si zasluhuje RESPECT!) a alegóriou na množstvo tém a otázok bez odpovedí, odpovedí bez otázok... V podstate nemám rád Jakubiskove filmy (niektoré naozaj považujem za trapas), ale už len pre tento film ho budem vnímať ako človeka, ktorý VIE...alebo vedel?... (03.03.2009)

„Šťastie je železničiar a dve biele kozičky.“ Poprvé jsem viděl film Vtáčkovia, siroty a blázni asi před dvěma lety a od té doby ještě aspoň čtyřikrát. Za celou tu dobu jsem ale nebyl schopen napsat k němu žádný uspokojivý komentář. Tak alespoň pár slov samotného režiséra: „V určité životní situaci, zvláště když si lidé uvědomují, že stárnou, hledají pocit štěstí. Třeba v nějaké hře, říkejme jí bláznovství. Jak jinak by člověk vydržel tlak světa, celé situace, jak jinak by mohl řešit pracovní i osobní problémy… Najdou na chvíli pocit štěstí v bláznovství a najdou svou osobnost, mají pocit svobody… ale člověk nemůže sám sebe dlouho klamat. Pak zaplatí daň za relativní štěstí.“ Jdou totiž za štěstím „tak vehementně, že pošlapou i to, co bylo hezké a čisté.“ Všichni, kdo jste dali filmu Post Coitum odpad! a co ohrnujete nos nad Bathory, které ještě ani nevstoupilo do kin, věnujte laskavě těch 80 minut filmu Vtáčkovia, siroty a blázni, který byl u nás 20 let zakázán. Tady totiž teprve uvidíte, jak originální filmař je Juraj Jakubisko, proč je jedním z našich vůbec nejlepších režisérů a proč převezme v Karlových Varech křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A to natočil podle mě ještě o fous lepší film Zbehovia a pútnici! (24.04.2006)

Je to jeden z těch artových filmových pamlsků, které nejsou určeny pro celou širokou diváckou veřejnost, ale každého může svou myšlenkou oslovit. Je to originální manifest svobody a svobodného uměleckého vyjádření. Vedle jmen autorů díla Juraje Jakubiska, Karola Sidona, Igora Luthera a Zdeňka Lišky, se musí zmínit scénograf Anton Krajčovič a jeho přirozeně vykouzlená omšelá a elegantní vznešenost, marnost a beznaděj. Časová osa je sice daná, přesto je čas pohyblivý a nestranný pozorovatel s několika vykřičníky svého chápání důležitosti historicko-společenskému významu. Z touhy po reakci na politicko-společenskou přítomnost může být vytvořeno filozofické dílo o životě, o lásce, o štěstí, o snech, o rodině, o vášni i o smrti. Jaká je míra svobody a jaký statut blázna ji zajistí? Dílo obsahuje mnoho symbolů a odkazů, které se s naléhavostí obracejí k veřejnosti s bolestivou otázkou a ještě bolestivější skutečností. Ústřední postavou je mladá dívka Marta (výrazná a šarmantní Magda Vášáryová s hlasem Soni Valentové), ta spojuje i rozděluje. Je milována, je nenáviděna, je velebena, je zatracována, je utěšována, je využívána. Je nadějí i životním štěstím. Je strachem i žárlivou beznadějí. A ona miluje život a lidi! Nejbláznivější, nejšťastnější i nejtragičtější postavou je bohém Yorick (skvělý Jiří Sýkora s hlasem Juraje Kukury) a jeho velkolepá bezstarostnost a poživačnost. Je oslavu radosti, a přesto se nedokáže smířit s později přidělenou rolí. Až majestátní patos je v jeho gestech života, smrti, svobody a beznaděje. Nejsmutnější postavou je fotograf a Yorickův kamarád Andrej (dobrý Philippe Avron s hlasem Petera Opálenýho) se smutkem v duši a s touhou v srdci. Milostný trojúhelník může být projevem svobody a láska je pouze sobecky majetnický pud. Láska rozdává polibky a rozkoš, rány a smrt. Láska plodí děti, poezii a žárlivost. Poslední výraznou postavou je dobrácký pan domácí (zajímavý Míla Beran) se svou bezstarostností, poetickou oslavu života a sžíravou touhou po nepromarněném čase. Nakonec jen blázen, a to i dobrovolný, může prožívat šťastný život. Status blázna je zárukou svobodného vyjadřování. Nenávist je hluboce zakořeněná, strach je systematicky šířený a na obzoru se začíná rozvíjet beznaděj v červáncích krve. Dílo je to osobité, ojedinělé a působivé. A elegantní ve svém způsobu provedení a vyjádření svých myšlenek. (27.08.2016)