Tajuplný vlak

Povídkový triptych Jima Jarmusche s japonským párem, Italkou a Angličanem ve městě krále rock'n'rollu. Pomalé, pečlivě nasnímané, báječně obsazené (Jarmusch měl zřejmě vždycky slabost pro hudebníky) a scenáristicky propletené s dobře vypointovanými scénami i dialogy. Plus trocha toho Elvise jako bonus. (11.04.2017)

Takový ten film, kde celou dobu čekáte, že se něco stane a ono hovno. Poznávací zájezd do Mephisu. Bohužel absolutně nic navíc. Netuším, co se tím režisér pokoušel říct. Zřejmě, abychom tam nikdy nejezdili, že tam není nic k vidění. Sem tam potěší vydařený vtípek, jinak nemá film absolutně co nabídnout. Nechápu, proč vůbec něco takového vzniklo a zbytečně zabírá místo ve filmovém světě. Nějaké ty hvězdy sypu za příjemný humor, duo negrů a fajn hudbu. Věčná škoda, že ten děj byl opravdu vyloženě o hovně. Naštěstí je snímek o hovně milým a nevtíravým způsobem. Nebaví vás, ale ani vám vyloženě nevadí. Velice slabé dva kusy. (26.06.2018)

Naprosto pohodový Jarmusch, ve kterém je ve výsledku snad víc akce, než ve zbylých jeho filmech dohromady a i tak se skoro nic nestane. Chronologicky jde vlastně o Jarmuschův první povídkový film. Náladou se podobá Noci na Zemi, svým umístěním zase může připomínat Čtyři pokoje. Tři příběhy bez zásadní pointy, které se s blížícím se závěrem protnou. Výsledkem je tak klasický povídkový Jarmusch. Tedy autorská poloha, kterou mám raději méně, než Jarmusche využívajícího žánrovou stavbu road movie (Mrtvý muž, Mimo zákon). I tak je ale Tajuplný vlak film, který asi žádného Jarmuschova fandu neurazí. 6/10 (07.01.2018)

Na rozjezd obyčejný tuctový příběh japonských fanoušků Elvise Presleyho, kteří přijedou do Memphisu, města svého idolu, má své kouzlo až po zhlédnutí dalších dvou zdánlivě úplně jiných příběhů (vlastně tří, protože i pikolík a recepční mají svůj). Vynikající jako celek, jako jednotlivé příběhy více než zajímavá reflexe života různých kultur. BTW: Víte, co se právě děje za vaší zdí? (22.02.2011)

Jim Jarmusch je jedním z mých nejoblíbenějších nudných režisérů. Ale upřímně - na vrcholná dílka (Ghost Dog, Zlomené květiny) tahle těžce okoukaná (bůh ví - třeba to v době vzniku bylo jinak) mozaika obyčejných-ale-podivuhodných osudů lidiček-freaků nemá. Tenhle demokratický způsob vyprávění v duchu všichni-sdílíme-jeden-svět-všechno-se-vším-souvisí-a-i-ten-nejnepatrnější-jedinec-can-make-a-difference, ždímaný režiséry jako Iñárritu, je tak vyčpělý, že by se dle mého svrchovaného názoru měl na chvíli vysadit. Kromě toho má moje ne-zcela-libost cosi společného se skutečností, že je mi "Král" a většina jím vyprodukované hudby těžce u zadku - to snad raději Carl Perkins :-) Kdyby Tom Waits ve filmu nejen mluvil z rádia a něco zabroukal, bylo by hned o poznání veseleji. Nemám rád řeči o "hluchých místech" a pomalém tempu, které si obvykle užívám, ale jen v případě, že se mohu s postavami naladit na jednu vlnu. Postavy zde (hlavně Japonec) mě iritovaly, což je čistě můj problém, ale postoj k filmu to silně ovlivnilo. Jarmusch z něj byl zřejmě naopak na větvi. Z filmu si odnáším zajímavou informaci - Memphis byl, je a asi dál bude (ne-)pěkná díra. A jako obvykle, nejzábavnější historka (ovšemže se proplétají) je umístěna na závěr. Aspoň že tak. (02.08.2011)