Můj strýček

Zpočátku jsem se zamiloval do grotesky mile naivního kontrastu srdečného, prostého, lidového života na jedné straně a přetechnizovaného, odtažitého, neautentického a v důsledku krajně nepohodlného high class života na straně druhé. Zhruba od půlky, kdykoliv se znovu a znovu rozezněl ten samý hudební ale i humorný motiv, jsem ale stále zoufaleji doufal, že to všechno brzy skončí. A že film trval asi tak milion hodin. (27.12.2018)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. (11.01.2010)

Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka. (03.01.2010)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)