Můj strýček

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)

Sice to trošku nudí ale zatím jsem neviděl film, kam bych se chtěl přenést a dožít tam život.Samozřejmě myslím tu nádhernou pařížskou lidovou čtrvť.Tati vytvořil tak nádhernou atmosféru té ulice, že bych okamžitě pískal na lidi a vsázel se zda narazí do lampy, jedl tunou cukru posypané palačinky a žil v tom Hulotově domu.Při téhle představě francouzského stylu života se mi vždy rozhostí na tváři úsměv a za to přidám Strýčkovi hvězdičku navíc.A taky za hudbu, hned bych si pořídil OSTčko. (19.06.2005)

Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno. (06.06.2011)

Můj první snímek od Tatiho. Zaměřuje tu svůj satirický pohled proti posedlosti moderní technikou, která ohrožuje bezstarostný běh tradičního způsobu života. Zlomyslně se kochá ukazováním, jak automatizace, údajně určená k zlepšení kvality života, pracuje proti pohodlí, odpočinku a radosti. Jenže lidský faktor v podobě chodící katastrofy, kterou představuje pan Hulot, nelze nikdy vyloučit. Cítíme tu spodní proud melancholie - do závěrečných titulků se ozývá hrozivý řev pneumatických kladiv, ale i nostalgický optimismus. Tatiho humor je výhradně vizuální a zvukový (cvakání, bzučení, syčení a prskání nejrůznějších Arpelovic „udělátek" i strojů v továrně, v níž dá Arpel svému švagrovi neuváženě práci, často dosahuje úrovně řízeného šílenství). Další uspokojivou a neoddělitelnou součástí je hudba, která se do scén přirozeně hodí a nenarušuje její strukturu. [7/10] (Alter, Centauro, Gray, Specta) (Eastmancolor /// Produkce: Louis Dolivet, Alain Terouanne /// Scénář: Jacques Lagrange, Jean L´Hôte, Jacques Tati /// Kamera: Jean Bourgoin /// Hudba: Franck Barcellini, Alain Romans /// Oscar: Francie (nejlepší zahraniční film) /// MFF v Cannes: Jacques Tati (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2010)