Playtime

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost. (17.08.2012)

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)

Přiznám se, že pana Hulota mám raději o prázdninách nežli ve městě. Ale vezměme to pěkně popořádku. Od úvodní scény je patrné s jakou prezizností byly jednotlivé obrazy promyšleny a zrealizováný. V těch prvních chvílích se mi vybavil Pavel Juráček a postava k podpírání. Všechno pěkně ladí do taktu, gegy jdou za sebou pěkně v rytmu, který se v průběhu mění. Pan Hulot se nám občas ztrácí, aby se jinde vynořil. Trochu ho podezírám, že byl v mládí číšníkem ... Bylo to celkem příjemné putovaní, ale stejně si při závěrečné scéně přeji, aby mě ten barevný autobus s prosklenými okny dovezl zpátky k moři. (22.02.2018)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

Je to tu anglicky. Push. Nikdo sice anglicky neumí, ale hlavně že to je moderní. Naprosto jsem nechápal genialitu Jacquese Tatiho. Věděl jsem v čem spočívá, ale nějak jsem ji nedokázal ocenit. Vše, co jsem od něj zatím viděl, mě víceméně nudilo, ale atmosféra odcizeného supermoderního města v Playtime mě naprosto pohltila a hltal jsem každé dokonale promyšlené políčko filmu. Během tohoto snímku bych vám i odpřísáhnul, že se budoucnost neodehrála už kdysi dávno a že scénář k ní nenapsal Ed Wood Jr. Konečně jsem uzřel tu Tatiho ryzí genialitu v plné kráse. Tenhle snímek má opravdu něco do sebe a komická postavička pana Hulota do příběhu pasuje naprosto dokonale jako scházející dílek puzzle. Playtime ale hlavně není postaven převážně na Tatiho výkonech, jak bývá u jeho filmů zvykem. Navíc je celková atmosféra snímku umocněna opravdu vynikající hudbou. Ve filmu se prakticky nemluví, a když už se tak děje, tak se tu naprosto chaoticky střídá francouzština, angličtina a němčina. To ale vůbec nevadí a spíš to podtrhuje atmosféru snímku a osamocenost lidí v rušném velkoměstě. A co ta Praha? – Let byl zrušen. (17.06.2008)