Playtime

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

V první polovině filmu jsem se dokonale ztrácel, v druhé kdy započala sáhodlouhá scéna z restaurace jsem pochopil originální Tatiho pojetí, které staví na hlavu veškerou diváckou zkušenost a navíc vytváří velmi osobitý svět, na který je třeba jen správně přepnout. K tomu je potřeba maximální pozornosti, ale u mě je asi problém, že takové míry nejsem schopný při jediném sledování filmu dosáhnout. A možná to tak má být. (20.06.2009)

Takze ani na druhy pokus ma Hulot neocaril. Je to skor film na obdivovanie, analyzy a doplnenie vzdelania. No ako komedia mi to dost drhne. Asi hodina filmu je vsak uplne super. Bohuzial to ma hodiny dve. A tie su na film bez deja proste vela. Problem je, ze odvtedy bol tento koncept upgradovany Mr.Beanom, Closeauom alebo aj tymi Policajnymi akademiami. Bavil som sa nich proste viac, aj ked to nie su az tak dobre filmy. Na druhej strane je to genialne nasnimane. Ta kamera je nieco fantasticke a velmi dobre to funguje vo svojom druhom plane. Takmer cele bez detailov, bombovo komponovane aj svietene (vsetci kameramani povinne kuknut, ak ste este nevideli-ale pravdepodobne to je pre vas uz davno biblia😁) 7/10 (21.05.2020)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat. (03.03.2006)