Touha

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Půvabné filmové pohlazení o koloběhu lidského života, od bezstarostného dětství po bezmocné stáří.. Nádherně natočené.. Herecký ansámbl velice příjemný, počínaje malým Joskou (okouzlující Jan Jakeš) přes nesmírně podmanivého Jiřího Valu až k neuvěřitelně výborné Věře Tichánkové a tady mě mile překvapil i Václav Lohniský, no a závěrečnou povídku zvládla Anna Melíšková skvěle.. Krásná záležitost.. (19.12.2020)