Touha

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil. (02.06.2024)

Nádherný dětský svět plný fantazie, krásná romance s mladou Janičkou, ojedinělá příležitost pro Věru Tichánkovou ukázat svůj skvělý dramatický potenciál, v postavě morálně i fyzicky zdatné Anděli, a nakonec opět takový návrat do dětských let. Celkově výborně podchycená atmosféra doby minulé i nastávající, kterou režisér později doladil do dokonalosti ve svém vrcholném snímku. (29.12.2012)

Jasného povídkový film je značně symbolický. Začíná jarem a narozením člověka, končí zimou a smrtí ... a po ní narozením nového člověka. Jaro je nádherné, všechno kvete, všude spousta mláďat, bezstarostné dětství. Podzim života a čekání na smrt je rozhodně neveselé. Málem bych zapomněl ... krásná Brejchová! (09.06.2011)

Poetika valašské vesnice, kde platí lidská moudrost a dětská bezelstnost. Oko potěší pohled na malá česká políčka nežli se z nich staly velké širé rodné lány. Staříček jako z pohádky s ochočenou vránou na koleně rozpráví s malými ogárky. A na spirální mlhovinu v souhvězdí andromedy se balila děvčata už v roce 1958! :o) "Dřív to nemělo ani čím prdel utřít a teď má rozumu za tři!" Filmový debit 38leté Věry Tichánkové. "Jenom ty vršíčky kdyby nebyly!" to by se i stařenkám lépe běhalo. Vojtěcha Jasného si každý vybaví především z Rodáků. I v Touze jsou natrčtnuté lidské osudy od dětství, až po stáří promítnuté do ročních období. Narození dítete a pohled na svět dětskýma očima na jaře přes mladou letní lásku, střední věk zatížený starostmi a zimním stonáním až k podzimu života a dovršení. Pohled Rekových očí najednou dojímá víc než návštěva synů u lůžka nemocné maminky. Celý koloběh se uzavírá opět narozením dítěte snad jako předzvěstí lepších zítřků. I když nejvýraznější zůstává bez pochyb Anděla, nejvíc mne oslovil malý Joska, hledající konec světa. (25.11.2014)