Listopad

K Listopadu bych měl asi dvě poznámky; jednak onu otřepanou frázi o vítězství formy nad obsahem. Protože ano, černobílé zpracování je dechberoucí a překvapivě i hudba tam funguje dost dobře. Druhá poznámka by byla inspirována tím, co často píše Franta Fuka u filmových adaptací knih - film má být srozumitelný i pro nečtenáře. A tady mi přišlo, že spousta informací chybí; že snímek je ilustrací knihy, kterou si užijí ti, kdo jíž ví, o co jde. Ale já jsem tápal, kdo, co a nejčastěji proč dělá. Spíše než koherentní film mi to přišlo jako sled scének, kde některé byly působivé, jiné veselé či nechutné, ale v celku jsem postrádal nějaký smysl, (06.07.2017)

Nádherná (nebrat doslovně pro vše, co se zde odehrává, například takový lektvar lásky...) encyklopedie estonských mýtů a tradic, ale také obyčejný příběh lásky, jak to tak bývá v dosti nelehké době. Stylem vyprávění Listopad opravdu encyklopedii připomíná, je totiž rozdělen do kapitol, nebo jednotlivých příběhů, které tvoří celek. Samozřejmě nejsou nijak označené, přesto tu jakési pocitové dělení je a je to možná trochu škoda, plynulý styl vyprávění by obrazové poetice sedl mnohem více. Kamera je opravdu magická, čemuž samozřejmě dopomáhá i černobílý materiál, ve kterém nádherně potemnělé krajinné kompozice, či občas až hororové detaily, tváří skutečně vyniknou. Pro příklad stačí vzpomenout na scénu setkání s ďáblem, nebo moji vůbec nejoblíbenější, les o dušičkách. Byl jsem jím nadšen, Rainer Sarnet očividně vybíral lokace velmi pečlivě, z dalších mohu vzpomenout na zámek, chalupu ve které žije Liina a mnohé jiné. Navíc to stejné platí i o kostýmech či hereckém obsazení (co se výkonu týče, zase velmi kvalitním!), které je typově opravdu povedené, ať už jde o Hanse, Liinu, barona... ale i ty nejchudší vesničany. Kdybych měl k lesu o dušičkách vybrat ještě jednu scénu, pak by to byl samozřejmě závěr. Prozření, následované ďáblem a setkáním dvou vozů, neskutečně silný moment, ke kterému není třeba více dodávat. 85% (31.07.2020)

To jsou mi věci. Právě jsem viděl jednoznačně umělecký snímek; to já poznám, bo byl černobílý, a přestože chvílemi vítězila forma nad obsahem, nemohl jsem jít pod čtyři kousky, protože mě fascinovalo, jak mocně ovlivnil František Vláčil estonsko- nizozemsko- polskou filmografii. Tohle byl místy opravdu notný bizárek, díky kterému jsem si oblíbil kraty (až na toho ukecaného světoběžníka), naučil jsem se, jak bojovat s morem i jak veskrze levně vyrobit pokrm lásky (i když to bych raději co možná nejrychleji zapomněl). Když jsem si v žánru snímku přečetl: Drama / Fantasy / Romantický, propadl jsem beznaději, ale ukázalo se, že jsem se ošklivě mýlil. Zdejší romantika byla tak trochu jiná stejně jako celý film, v jehož průběhu jsem se vyděsil, že se mi mezi ranní léky připletlo něco navíc, ale pak jsem si uvědomil, že si krevní oběh vylepšil spíše scénárista a režisér. A ještě na tom oba hezky ušetřili:-) Byla to fakt veskrze zvláštní záležitost, kterou bych nedokázal s čistým svědomím nikomu doporučit, mě ale překvapivě hodně bavila nejen díky skvělé atmosféře lesů se stromy ohlodanými hladovými vesničany. / Poučení: Chceš-li obelstít Ďábla, buď inovativní. (02.07.2023)

Formálna stránka je bezpochyby dokonalá a určite i umelecky hodnotná - krásna kamera, hudba, výprava... ešte aj herci (typovo) sem zapasovali. To všetko dokázalo navodiť slušnú, rozprávkovo temnú atmosféru, dokonca miestami aj uhrančivú (napr. ten tanec na snehu). No ale ten dej... hrozná otrava, zbytočný chaos a príšerná nuda. Netvrdím, nejaká symbolika v náväznosti na staré pohanské rituály a náboženstvo tu určite je, no nemal som silu ju hľadať. Tak ma to otrávilo, že to vo mne zabilo aj väčšinu z toho dobrého čo sa formálnej stránky týka. Podpriemer. 40/100 (17.07.2018)

,,DAJ MI PRÁCU." ,,CHOĎ SPRAVIŤ REBRÍK Z CHLEBA." __ Komentované s odstupom štyroch mesiacov od videnia. Svojou bizarnosťou, námetom a spracovaním čisto artová záležitosť, ktorá už v čase nakrúcania mala ambície žať úspechy po všemožných festivaloch. Čiernobiela kamera najväčšmi umocňuje celkové vyznenie, osobne v nej však vidím istú snahu o vyumelkovanosť a napadlo mi, nakoľko by bol výsledok odlišný pri využití farebných filtrov, striedajúcich sa napr. s ročnými obdobiami. Najväčší dojem však vo mne zanechali postavy krattov, ako možno vôbec prvej vytvorenej ,,umelej inteligencie". Poeticky filozofujúci snehuliak podporuje baladický charakter filmu, ktorého záver začína byť postupne zrejmý. Film, ku ktorému sa dá nielen časom vrátiť, ale zároveň nabáda zoznámiť sa s dielom autora predlohy. (345. hodnotenie, 39. komentár k filmu) (01.08.2020)