...a pozdravuji vlaštovky

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)

Myslela jsem, že se mi dostane velice silného zážitku. Bohužel to zapadlo do stereotypu, což je velká škoda, protože jde o závažné a zároveň velmi silné téma. Je mi špatně a a vlastně i smutno z toho, že tak mladý člověk musel umřít. Maruška Kudeříková musela být statečná a hrdá mladá žena. Bylo zajímavé sledovat jak se z toho všeho vypsala a přitom nepsala o hrůzách a strachu. Čekala bych, že právě o tom bude člověk v její nelehké situaci psát. Devadesátdevět dní je dost dlouhá doba na to, aby se člověk z toho čekání mezi čtyřmi hnusným stěnami zbláznil. (04.11.2011)

Posledních 99 dní odsouzené Marušky, která čeká v cele smrti na popravu. Takto lze popsat v jedné větě toto komorní drama, které drtí diváka silnými dialogy a filozofickými myšlenkami. O smrti, lásce, životě a jeho krásách.. o slovech, tak děsivých, protože byly vyřčeny tak mladou dívkou na její poslední cestě. Nebudu zmiňovat komunistický vliv, který je v tomto filmu patrný. Jen hlupák si hledá výmluvy, aby zavrhl skutečně hodnotné drama jen pro rok vzniku a politické přesvědčení, které tehdy panovalo. Pravdou je, že je to opravdu mistrovské dílo, které si zaslouží uznání, a ač je velmi pomalé svým vyprávěním, o to víc chytne člověka za srdce. Nepojednává totiž o ničem jiném, než o vůli žít, o samotné nezdolnosti lidské vůle, když je boj o život marný, nebo ztracen, a též o mnohých životech, které byly zmařeny zbytečně v nejkrutějších chvílích moderních světových dějin. Rozhodně doporučuji a smekám před tvůrci této perly. 90% (18.01.2013)

V druhém odboji, v čase černobílých dějin, nebyl čas na rozlišování podle politické konfese. Rozhodovalo jedno: buď s národem, nebo s jeho vrahy, buď činně, nebo alespoň pasivně, buď pro demokracii, nebo s totalitou. VLAŠTOVKY vedle ŽERTU přiřazují Jireše jednoznačně do filmové vlny šedesátých let. Je to i zdařilou volbou tématu. Marie - Maruška - Kudeříková je svým dosahem evropsky významnou postavou protinacistické rezistence. Literárně nadaná dívka, ušlechtilá komsomolka z odbojové křesťanské rodiny (její otec byl ve Vnorovech, odkud Maruška pocházela, předsedou MNV za lidovce až do své smrti r. 1947), se svým skrovným literárním odkazem víc než rovnocenně přiřazuje po bok Anne Frankové i Sophie Schollové a je jednou z legitimací hloubky, významu i legitimity světového rozměru našeho druhého odboje. Významu postavy odpovídá i režisérova metoda retrospektiv, která nejlépe zrcadlí dívčino rychlé vyspívání k plnohodnotnému ženství. Potěší střídmá a výstižná kresba jak gestapáků, tak prostředí vratislavské ženské věznice i dozorkyň a ostatních lidí německého personálu. Jireš se tu s úspěchem vyhnul levným ideologizacím a démonizacím a zjevně se snažil držet doložitelných písemných pramenů i vzpomínek. VLAŠTOVKY - spatřuji v tom jejich další velkou přednost - jsou také filmem česko-slovenské vzájemnosti. Magda Vášáryová tu samozřejmě přesvědčuje o vyzrálosti svého herectví (v době natáčení filmu jí bylo zhruba 22-23 let) , v ničem však v prostoru svých rolí za ní nezaostávají další slovenští velikáni Július Vašek a velká slovenská herečka Viera Strnisková. Svou poslední fimovou roli tu prožil otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly Václav Špidla (1922-1979). Z českých herců asi nejvíce vyniknou představitelky ženských rolí; z nich zřejmě nejvýrazněji tu působí tehdy také mladá generační souvěkovkyně Vášáryové Hana Maciuchová. Jirešovi se tak podařilo pod nánosem komunistické režimní propagandy archeologií ducha doslova vydolovat démant skutečné nevšední osobnosti ženy práce, osudu, který za jiné reprezentuje zneužitou a o sny a ideály takřka oloupenou nadějnou mladou generaci. Generaci Pražského jara, Předvoje, ale také Rady tří a Rady svobodného Československa. Nepohodlný film, který vždy všem překážel svou poctivostí právě proto, že nechtěl být výrazem konkukturálního posluhování a poníženosti, by si zasloužil - podobně jako Kudeříková sama - svou plnou a samozřejmou rehabilitaci. Dlužíme ji sami sobě už až příliš dlouho. (09.07.2008)

"Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou" Citace z posledního dopisu Marušky Kudeříkové. Ta skutečná  byla totiž věřící, a proto mi tady to Maruščino "hanobení" víry znělo tak falešnými tóny. Holt, bylo třeba se přizpůsobit normativu doby.  Vašáryová ale jinak naprosto excelentní, byť na tuhle depresemi zahuštěnou kaši je třeba mít zrovna chuť. Noční  a neospalá projekce  mi ji vcelku zajistila. Čtyři. (01.11.2022)