Proč? 13x proto

Nepopírám, 13 Reasons Why je tematicky cenný seriál otevírající ožehavé otázky, o kterých je třeba mluvit (v americkém kontextu už teprv). Tím spíš je škoda, že od perfektně šlapající a chytlavě odvyprávěné první série, která má natolik funkčně vystavěný koncept, že se pohlcený divák ani nestihne zamyslet nad vykonstruovaností a problematičností některých postav, se postupně dostáváme někam, kde jsme vůbec být nechtěli. Především série číslo 3 už je více než cokoliv jiného mechanická a natolik zahleděná do snahy vymyslet zajímavý narativní koncept, až v ní všechno od pohybu a konfrontací postav v ději po principy diegetického světa přestávají fungovat. Pořád to má trefné momenty, které se dotákají podstatných témat. Nicméně to všudypřítomné bahno středoškolského života bez náznaku optimistického východiska, které by nebylo poznamenáno morálně nepřijatelným rozhodnutím, působí s každým dalším dílem úsměvněji a úsměvněji. Ve chvíli, kdy si divák uvědomí, že se kolem něj pohybují VÝHRADNĚ patologicky nadobro poznamenané postavy, z nichž i ta nejnormálnější je schopná v záchvatu vzteku zmlátit člověka do bezvědomí, přesvědčivost se logicky vytrácí. 1. série: 85%, 2. série: 70 %, 3. série: 50 % (02.11.2019)

Netflix se dotkl žánru, který je spíše výsadou takové CW a opět natočil seriál, se kterým se nese pověst, že tohle musíte vidět. A s tímto nelze nesouhlasit. 13 Reasons Why je ten typ seriálu, o kterém by se daly vést dlouhé diskuze a pořád ho rozebírat. Naprosto rozumím těm rozdílným názorům na tento seriál. Kolik dokážete napsat o seriálu pozitiv, tak přesně tolik dokážete napsat negativ. Zcela tak záleží, zda se vás seriál dokáže dotknout po emocionální rovině. Pokud už má divák teenagerovská léta dávno za sebou a bude seriál sledovat s již nějakým životním nadhledem, tak zhruba do poloviny nebude chápat důvody, které dovedly Hannu až k sebevraždě, protože přece tohle zažívá každá holka na střední škole. Jenže seriál dokáže v určitých místech zasáhnout přesně to pravé místo, které bolí, a bolí hodně. Čím více se seriál blíží závěru, tím více samozřejmě graduje. Někdo řekne, že ta gradace byla nucená, jiný, že měl depresi ještě týden. Pro mě osobně byl nejbolestivější důvod 11, kdy jsem se skutečně cítila roztrhaná na kusy a u posledních dvou epizod už jsem musela mít otevřenou láhev vína. Pátou hvězdu dávám právě za to, že nemůžu přímo napsat, zda se jedná o výborný seriál, tohle zkrátka buď procítíte, nebo ne. Já, když si pustila druhý den po zhlédnutí soundtrack (mimochodem výborný), měla slzy v očích. (10.05.2017)

Ale jó, dobrý je to.. Je to v praxi takové divácké síto které oddělí cyniky (kterým to příjde jako zveličené fňukání přecitlivělé čůzy) od empatiků (kteří ještě dokážou pochopit-nebo prostě ví-jak složitý život umí být). Některé věci jsou pro potřeby stravitelnosti možná trochu zjednodušené. Osobně myslím, že se dalo hrábnout i kapku hlouběji. Cítím z toho trochu moralitku která vyznívá až příliš optimisticky ( v reálu by to celé bylo více ve znamení lhostejnosti, mlžení a lží)..Ale jako celek je to poměrně komplexní záležitost s univerzální výpovědní hodnotou která mě někde zamrazila, jinde zase dojala (01.05.2017)

Nápad výborný, zpracování dobré. Nemůžu si pomoct, ale těch důvodů mělo být tak o šest méně a nebo měli tvůrci jednotlivé epizody alespoň o dvacet minut zkrátit. Vyhnuli by se pak hluchým místům, některým iracionálně vykonstruovaným linkám a hlavní hrdinka nemusela občas působit jako zbytečně hysterická kráva. Ale vzdor všem těm nedostatkům mě to bavilo, protože jestli něco vyšlo, tak je to casting. A upřímně řečeno nevzpomenu si na seriál, který by byl do puntíku takhle bezchybně obsazen. Zejména neznámá Katherine Langford mě bavila, ale absolutorium zaslouží i vlastně již osvědčený Minnette a další. 70% a docela by mě zajímalo, co chtějí autoři narvat do druhé řady. (30.04.2017)

Oříšek k hodnocení. Filmařsky relativně nápaditě odvyprávěný příběh (byť scenáristická konstrukce je dost vychtěná), který v epizodách 10, 11 a především 12 a 13 dospěje k silnému závěru. Boha jeho, proč ale to skutečné drama muselo přijít až tak pozdě? Více než dvě třetiny celého seriálu jsou o tom, jak se ufňukaná přecitlivělá kravka snaží přesvědčit příčetného diváka o tom, že si za své problémy může de facto sama. Vzhledem k rozuzlení v posledních epizodách považuju za obludné, že je ten seriál vystavěný tak, že ta idea "může si za to sama" může člověka při sledování vůbec napadnout. Ale opravdu tomu tak je, protože až do těch několika posledních dílů se řeší hrozné malichernosti, které v té či oné (a mnohdy horší) podobě musely na střední potkat většinu lidí. Výsledkem tak pro mě bylo, že jsem velmi brzo začal nesnášet všechny postavy a vůbec nejvíc právě nešťastnou Hannah. Její voiceoverová teenage moudra mě ubíjela, rovněž tak i věčně zadumaný výraz jediného spravedlivého, pane Claye. Ty poslední epizody dojem zlepšují, ale faktem zůstává, že jsem se k nim dostal jen silou vůle. Malichernosti se nabalovaly a nabalovaly, až už z nich malichernosti nebyly, ale antipatie k postavám prostě zůstala. Mimochodem, opravdu si myslíte, že člověk autenticky zdeptaný takovým způsobem, že spáchá sebevraždu, bude v roce 2017 před oním aktem natáčet 13 audiokazet, kde o svém utrpení bude relativně bez emocí a leckdy i s "vypravěčským nadhledem" sáhodlouze vyprávět? A dělat u toho ladné narativní piruety jako "tuhle část příběhu si nechám na potom"? Ten seriál podává sebevraždu jako romantické gesto, a to se mi zdá velmi nebezpečné. Kdyby přišel před deseti lety, kdy frčel emo styl, měli bychom tu, tuším, o pár mrtvých teenagerů víc. (17.04.2017)