Mise

Bohužel, nedodíval jsem se. Po 45 minutách jsem se stále kousal nudou, a to i přes krásnou kameru a výtečného De Nira. Je možné, že příběh jezuitů na misii mezi indiány v divočině nad vodopády později gradoval, pro mne ale ne... Trailer: http://www.csfd.cz/film/4863-mise/videa/ (10.11.2011)

Niekedy sa na seba hnevam, ze si niektore klasiky nedokazem naplno vychutnat a nalezite ich ocenit, ale tento krat to musim proste zvalit na scenar a reziu :) FIlm je sice krasne natoceny, ma srdervucu Morriconeho hudbu, ponuka temu na zamyslenie a herecke vykony su brilantne...ale ja som si to proste z urciych dovodov nedokazal naplno uzit. A to nasledovne. Scenar, ktory na zaciatku rozvija pribeh jednej postavy, ju neskor odsuva na vedlajsiu kolaj, a stava sa z nej akysi prosty "vykonavatel spravedlnosti", co je skoda, pretoze De Nirova postava si vacsi priestor zasluzila aj v druhej polovici filmu. No a reziser, uvod sice zvladol brilantne ("ona" slavna scena je proste NEZABUDNUTELNA), ale dalsi priebeh filmu proste netazi z danej latky maximum, a takych krasnych scen ako v uvode som sa uz nedockal. Akoby reziserovy proste chybal cit pre niektore okamihy, ktore si ziadali citlivejsi pristup a dlhsie zabery. Pritom Moriconeho hudba si doslova krici o dlhe pomale zabery, ktore nielenze krasne umocnia dany okamih, ale aj dovolia sa viac zamysliet nad danou temou (holt, najviac si Morricone rozumel s Leonem). No a samotny akcny zaver je natoceny doslova rutinne, bez spetky citu a nadsenia. Tak nejak na mna film zaposobil. Bavil som sa, avsak niektore veci mi proste nesadli. Veru, niekedy sa hnevam sam naseba.....(7/10) (07.10.2007)

Když se v poutavém příběhu nešťastného osudu z nedobré doby sejdou úžasně hrající De Niro s Ironsem, kamera zabírá dokonalé scenérie a do toho zní titán Morricone, stačí jen krůček, aby vznikl jedinečný film. Vyznění totiž není tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát a vícevrstevnatý příběh nechává otevřené mnohé názorové otázky. (14.08.2007)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Pro mě tento film stojí především na jednom z nejúžasnějších soundtracků filmové historie, zkomponovaném géniem filmové hudby Enniem Morriconem. Scénář tak trochu agituje za pozitivní přínos misionářské činnosti, ale díky inteligentní formě podání to nepůsobí nepatřičně. Rozhodně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět film na velkém plátně. (09.01.2007)