Hra na pláč

Po dlhsej dobe som si pustil znova tento môj oblubeny mix romantiky dramy a trochu aj thrilleru. V minulosti ma na nom stvala len jedna vec a to Stephen Rea, ktory mi ako hlavny hrdina nebol prilis sympaticky. Ale zrazu mi prestal vadit a behom filmu pôsobi strasne láskavo, ako ho opise aj jedna postava. Mne strasne pripominal môjho oblubenca Tima Rotha, tak mozno Stephenovi pridem na chut aj v inych filmoch. A ak nie, tak v tomto filme som si ho uz oblubil a nemam najmensi problem sa vcitit do dilemy, ktoru behom filmu bude musiet riesit. Film je hlavne zvlastnou romancou v ktorej viacere postavy maju svoje tajomstva, ktore ich vyznamne ovplyvnia. To neustale predavanie si ulohy trpitela mi pripominalo dalsi skvely film s podobnou tematikou a to Cronenbergov M. Butterfly. Tentokrat sa ale dockame adekvatneho happyendu. Alternativny zaver so svojou snahou o absolutny happyend vyznieva strasne trapne a nevierohodne. Je evidentne, ze ho natocili na natlak studia a herci tam prehravali tak nasilu az to pôsobilo, ze si zo svojich roli robia srandu. Od Neila Jordana som videl niekolko filmov a ziadny z nich ma vôbec nebavil. O to viac ma fascinuje ako mu tentoraz vsetko dokonale zaklaplo. Okrem perfektneho scenara sa vyznamenali hlavne herci. Môj oblubenec Forest Whitaker tu ma len par minut v uvode, aby sa predviedol, ale aj na tak malej ploche si dokaze ziskat divakove sympatie a nasledne vas bude este dlho mrziet ako dopadne. Stephen Rea napriek tomu, ze je na vine jeho smutneho osudu nevyvolava v divakovi nenavist, ale skôr lutost nad tym, do coho sa zaplietol. Film ale ziskava poriadne grady grady akonahle sa na scena objavi famozna postava Dil. Nominacia na Oscara pre tuto osobu bola zasluzena a ja som jej tajomstvo zhltol aj s navijakom, ked som film videl prvykrat. A jej vykon nie je o nic menej pôsobivy ani ked uz poznate tajomstva vsetkych postav. Pre mna to je o to viac fascinujuce. Chemia medzi Dil a Reaovym Fergusom je fenomenalna. Kazdy jeden ich vzajomny pohlad vyvolava iskrenie. Od chvile ked sa stretnu, tak sa rozputa môj oblubeny zaner osudovej romanci u ktorej cely cas viete, ze nebude mat stastny koniec a o to viac si vychutnavate ich spolocne chvile. Nastastie toto je jeden z tych pripadov, kedy sa urciteho happyendu dockaju a nepôsobi to nasilne ale prirodzene. Okrem ustrednej trojky stoji za zmienku este vtipny barman Jim Broadbent so skvelymi hlaskami. Hudba dokonale podfarbuje atmosferu a text piesni niekedy doplna samotny dej. Takze po rokoch som este spokojnejsi a davam plny pocet. Je mi luto len toho, ze sa Jaye Davidson vykaslal na herectvo. Aj v Stargate bol genialny. 10/10. (26.06.2018)

Přesto, že jak podle pravítka rozdělen na část o zajetí černocha Jodyho (Forest Whitaker je i v minimu času maximální) a na tu, kde se jeden z jeho věznitelů, člen IRA Fergus (koukám, že Stephen Rea hraje v téměř všech Jordanových filmech - a skvěle), snaží rozjet nový život, se celým filmem jak pověstná červená nit táhne jedno: že minulost je a zůstane součástí každého člověka a že se před ní nelze schovat. Taky postava Jaye Davidsona, budoucího boha Ra z Hvězdné brány, je jedna z těch, na které se nezapomíná. (02.02.2006)

Umím si představit, že by někdo tento film mohl prezentovat jako "dva v jednom", protože on se opravdu skládá ze dvou na sobě téměř nezávislých filmů, které propojuje postava Foresta Whitakera. A v tom je právě ta sranda, když si představím, že někdo jde na tenhle film do kina, kdy se mu v první půlhodině představí jeden film a pak ve druhém filmu přijde šokující zvrat, který pokud nevíte, co je, tak vám ho kazit nebudu. Ale donutí vás přemýšlet nad vším, co jste doposud viděli a klást si otázky, které nemusí být dvakrát příjemné a pro tohle mám rád filmy. Druhá projekce napoví víc, ale už teď můžu tomuto nezvyklému filmu dát s klidným svědomím 80 %. (29.12.2014)

Jeden z mojich najsilnejších filmových zážitkov vďaka skvelej réžii a neuveriteľnému Jaye Davidsonovi. O šokujúcu scénu odhalenia ma síce ukrátila spoileroidná informácia k filmu uvedená v nejakom televíznom programe, ale aj napriek tomu som si tento film vychutnal a keď si naň spomeniem, tak mi behá mráz po chrbte. (27.10.2006)

Hru na plač stačilo vidieť raz, aby zostala v pamäti pevne ukotvená. Odvážim sa dokonca tvrdiť, že si to, až na pár detailov, pamätám veľmi presne dodnes. Po rokoch úpenlivého hľadania a striehnutia už teraz iba vyčkávam. Niet sa kam náhliť, bojím sa unáhliť. Exotické jedlo väčšinou sklame, ak je pre nedočkavosť a z náhradných surovín pripravené doma, rovnako, ako stará láska bude vždy lepšie chutiť v spomienkach, než pri opätovnom stretnutí v inom čase. Až takto citlivý je môj vzťah k Hre na plač a vôbec nemám pocit, že by to v prípade tohto filmu bolo prehnané. [100%] (02.01.2003)