Dvacátý devátý

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)

"Kdo chce komunismus, tož musí být pro revoluční ale jednotnou stranu bez všelijaké tý oportunistický pakáže."  Poslouchat všechny ty plamenné "Klémovy" projevy (včetně toho závěrečného z parlamentu, kde zazní "slavná" slova o tom, že se "učí od sovětský soudruhů učit jak Vám zakroutit krkem") se dalo jen s největším sebezapřením. S ohledem na datum vzniku tohoto normalizačního filmu, se nelze ani moc divit, že popis  "převratného" V. sjezdu KSČ, na němž zvítězila radikální bolševická linie Klementa Gottwalda, je od historické pravdy vzdálen nejmíň o "parník". Snad jediné, co mě trošku zaujalo, bylo vykreslení postavy Antonína Zápotockého (bodný Adolf Filip), zejména pokud jde o jeho vztah ke Gottwaldovi. Že se nakonec Zápotocký přidal na tu "jedinou správnou stranu", to mě moc nepřekvapilo, ale že ze začátku dost o něm pochyboval, to už jo. A z toho, co jsem si mohl o tomto přečíst, se zdá, že aspoň v tomto mluví film pravdu (04.06.2023)

Já tento film zahlédl v přehlídce normalizačních filmů v Brně (2007, společně s Hrochem, Vítězným lidem, Člověkem, co není sám atd.). Opravdu otřesné. Opět - jako ve Vítězném lidu - namaskované hlavy, v případě Gottwalda ovšem aspoň trošku životnější. Slátanina je to dlouhá a barevná, člověk se nestačí divit, kdo všechno si v tom nezahrál. Na projekci jsme však asi viděl novou kopii z nesestříhaného negativu, takže jsme mohli vidět i sekvence s bouřícími se spisovateli "intelektuály, kteří nepřijali novou, bolševickou linii strany", rozuměj Marii Majerovou (Jiřina Petrovická), Josefa Horu (Ladislav Lakomý), Vítězslava Nezvala (Miroslav Částek); ta byla v kopii, která šla v sedmdesátých letech do kin, prostříhána; přeci jen, byli to národní umělci a proč tedy připomínat jejich prohřešky proti straně... - - Celý film je takový bezzubě hloupý, ale závěrečná scéna, v níž Kachlík nechá Gottwalda - Zounara ocitovat celý Gottwaldův první parlamentní projev ("My se opravdu jezdíme do Moskvy učit. My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!") a prostřihnout do závěrečné happyendové hudby s tleskajícím proletářsky mladým partesem... - - z té jsem tedy nemohl hrůzou a hořkostí usnout. I proto tedy odpad. (11.05.2007)

Chtěl jsem to vidět. Hlavně proto, abych věděl a nebyl jedním z dalších co tyto snímky nejen neviděli, a kteří je rovnou bez zkušenosti odsuzují (on je v tom totiž rozdíl toho zážitku a poznání)... Tohle bylo skutečně velmi těžko stravitelené i pro jedince mého typu, kteří se specializují na normalizační a socialistické snímky. Většina děje se odehrává ve všemožných jednacích sálech, klubech či hospodách a hlavním tématem je probírání dalšího vývoje KSČ u nás pod vedením Klemeta Gottwalda. Autoři si se skutečnou rekonstrukcí této části naší historie hlavu věru nelámali a děj hladce osoustružili pro potřeby zvýraznění kultu Dementa - pardon - Klementa Gottwalda. Ten je zde znázorňován jako moudrý a bodrý chlap, jemuž jde jen o očištění strany a o dělnictvo. Hlavní role se zhostil ,,hoštický předseda JZD" Miroslav Zounar. V dílku se opatlalo větší množství našich herců z nichž nejvíce mne mrzela účast Viktora Preise coby intelektuála Leninské školy a pobočníka Klémy... Závěrečný projev Klementa Gottwalda v parlamentu, kde na námitku opozice ,,že si komunisté jezdí pro moudra a instrukce do Moskvy" hrdě odpovídá: Ano, my tam jezdíme abychom se naučili jak vám zlámat vaz" mnou skutečně otřásl ! Jen doufám, že se už nikdy nestane aby se do vedení naší země dostala podobná strana s podobným dementem. Nutno vidět pro výstrahu. (27.08.2011)

"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním. (06.02.2012)