Já, truchlivý Bůh

Československé 60-te roky museli byť neuveriteľne inšpirujúce obdobie, keď aj režisér, ktorý točil propagandisktické paškvily v službách boľševikov a ktorý "když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici (citát z tisku a tlače)", spravil takýto film. Pravda, je to najmä zásluha Kunderu, Kopeckého a Landovského, ale predsa len, aspoň to ten komouš nepokazil. (07.05.2024)

Kopeckého reparát z Kunderu. Je pozoruhodné, že druhý, skutočne filmový pokus napodobňuje prvý, o 2 roky staršiu biednu televíznu inscenáciu, čo sa týka priamej komunikácie s divákom. Kundera sa zrejme ani ako scenárista nedokázal zbaviť svojho sofistikovaného intelektuálskeho odstupu a potreby komentovať vlastné príbehy Smiešnych lások, ktorých je ostatne sám často hlavným, resp. druhým hlavným hrdinom. V 60. rokoch to takisto mohla byť dosť príťažlivá, moderná forma, ktorá mňa ako diváka ale dosť ruší... Kopecký s Landovským každopádne idú bomby a hodne zaachraňujú nie až tak vytunený príbeh, ktorý ostatne sám Kundera z neskorších vydaní Smiešnych lások vylúčil... (15.12.2019)

Kdo nečetl Kunderovy Směšné lásky, měl by tak dodatečně učinit. Královsky se pobaví u tématu erotického toužení na nejrozličnější způsoby. Povídka Já, truchlivý Bůh patří k těm nejpůsobivějším a nejvěrnějším přepisům Kunderových literárních textů. Tělesné touhy narážejí na překážky a jsou hlavním zdrojem veškerého dění. Seifert kdysi napsal: "....Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou. Ale ráj? Možná, že ráj není nic jiného, než úsměv, na který jsme dlouho čekali. A ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme zapomenout na to peklo." A trampoty na cestě za štěstím, byť převážně jenom tělesným, se sarkastickým vyústěním a zesměšněním bláhové snažení jsou trumfem, se kterým se výstižně vykresluje lidský život. Hlavní postavou příběhu je světák Adolf (vynikající Miloš Kopecký), nenapravitelný sukničkář. Cíle jsou jasně zřetelné a na dosah ruky, a přesto se občas s cynickým pohlavkováním otáčí proti svůdci a škodolibě ho smaží na oleji sebevědomí a neohroženosti. Zhrzení vyvolává touhu po odvetě. A následuje smršť sarkasmu v ničivé vichřice rozvrácení každé iluze, představy i životní jistoty. Osud je kurva, když podlehneme optickému klamu nesvobodné a nevyvážené vůli smyslnosti a rozkoše. Okouzlující postavou je řecký imigrant Apostol Certikidis (skvělý Pavel Landovský), dobromyslný prosťáček v opojení nových životních možností, vznešeného povznesení i utopený tragickým dopadem nerovného erotického jiskření. Hlavní ženskou postavou je mladá naivní pěvkyně Janicka Malátová (půvabná Hana Lelitová), rozpalující svůdcovu žádostivost až do nejzazších mezí, kdy zdravý rozum dostává abstraktní zabarvení absurdních pokusů o zdolání rafinovaně dráždivého vrcholu. Její pokřivený pohled na realitu je sladkým vítězstvím sebevědomého života v nové etapě beze smutku z minulosti. Výraznou postavou je rozvedená panička Štenclová (dobrá Jiřina Jirásková), neodbytná při vyžadování milostného pokračování. Z dalších rolí: chápavá ošetřující lékařka oftalmoložka (zajímavá Květoslava Houdlová), Janiny morálně znepokojení rodičové (příjemní Pavla Maršálková a Zdeněk Kryzánek), Apostolkova smrtelně podvedená manželka (zajímavá Jindra Reháková), nevšímavé a povýšené autority a modly operního světa dirigent Ořechovský-Burský (Otakar Chaloupka) a uznávaný zpěvák Lambrecht (Vlastimil Maršíček), či podobně povrchní Janiny kamarádky (Daniela Pokorná, Jana Karpašová a Ilona Jirotková). Výsledkem je sžíravě ironická satira společensko-erotického života, jednoho z nejmocnějších pudů lidského chování. Udržuje si elegantní odstup a s pompou rozpráví příběh života. A konečně vím, proč se Brno jmenuje Brno. (06.04.2017)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

Jsem velkým obdivovatelem Kunderovy tvorby a Antonín Kachlík se jeho předlohy ujal znamenitě. Miloš Kopecký s Pavlem Landovským předvádějí nevídaný herecký koncert, avšak nejsou to pouze oni, kdo „táhnou" celý snímek... Mají velkého pomocníka v jedinečném humoru, který prostupuje celým filmem. ,,Slečno, kolik je vám let?" ,,Devatenáct" ,,Už? Ale vypadáte mladě..." Nebo také: ,,Slečno, vy máte ale krásné nohy... Škoda, že máte jenom dvě" :-) A škoda také je, že snímek v TV nereprízují častěji. Když se poté nad snímkem zamyslíte hlouběji, uvědomíte si, že skýtá i mnohá pravdivá „životní moudra", o kterých opravdu stojí za to popřemýšlet. Tohle zkrátka umí Milan Kundera dokonale. (09.10.2008)