Já, truchlivý Bůh

Jak mám Kunderu jako spisovatele rád, po tomhle filmu už ho mám rád o něco míň. Je na tom vidět, že když se příběhu vezme forma Kunderova psaní a zůstane jen obsah, už to tak slavné není. V krátkosti: Dva zastydlí puberťáci a nadrženci, kterým hučí v kládě, se zamilují do samotné esence ženské debility, a místo aby na tom trochu vyrostli, úplně se tím nechají chudáčkové rozložit. Kunderu údajně inspirovalo k napsání předlohy jeho vlastní první manželství, v tom případě ho teda doopravdy lituju, ale to, že někdo není schopen na sto honů rozpoznat takovou husu a musí na to přijít až v manželství, ho taky nějak zvlášť nešlechtí. Je smutné, že takové píči na svět přicházejí, ještě smutnější že navždy píčami zůstanou, ale nejsmutnější ze všeho je, když se tím ještě někdo (= chlap) zabývá. (26.12.2010)

Milan Kundera si scénář k této "směšné lásce" pohlídal, takže se nám dostalo velmi věrného příběhu o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi - tentokrát ovšem oproti Žertu velmi odlehčeného a bez kritických společenských odkazů. Ale i tak nelze říci, že se jedná v první řadě o komedii, ač je snímek protkán podařenými vtípky největšího kalibru, jeho vyznění je víc než trpké. Kopecký se předvedl ve výborné formě, Landovského "řecká" herecká kreace pak nepotřebuje komentáře. (08.12.2006)

Scénář: Milan Kundera, Antonín Kachlík .. Opravdu mne občas vráží do křesla kvalita českých filmů šedesátých let. Vypravěčská odvážnost, zábavný děj a černohumorné repliky. Zase absolutně neznámý film a paráda!! Já, lajk. (30.11.2010)

Pán Adolf je postarší chlípnik, ktorý má "všetko" medzi štyridsiatkou a smrťou. A niekedy aj mladšie. Lenže jemu to ako správnemu ješitnému úchylovi nestačí a chcel by pochopiteľne iba to najnedostupnejšie, čiže najmladšie. Ja, truchlivý boh je veľmi vtipný, veľmi sarkastický a ironický, veľmi trefný a povedzme si, že aj nadčasový. Takých bábik z dediny, ktoré hľadajú v meste svojho dirigenta, je stále dosť. Môžete tu vďaka interakcii postavy a diváka zažiť ten nepríjemný pocit ako na vlastnej koži, keď Vám žena povie, že Vás berie ako kamaráta. Toto preboha už nikdy svojim nápadníkom nehovorte, radšej sa s nimi prestaňte stretávať! Simultánny Kopeckého preklad gréčtiny je absolútne kultová záležitosť. (17.11.2013)

Kdo nečetl Kunderovy Směšné lásky, měl by tak dodatečně učinit. Královsky se pobaví u tématu erotického toužení na nejrozličnější způsoby. Povídka Já, truchlivý Bůh patří k těm nejpůsobivějším a nejvěrnějším přepisům Kunderových literárních textů. Tělesné touhy narážejí na překážky a jsou hlavním zdrojem veškerého dění. Seifert kdysi napsal: "....Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou. Ale ráj? Možná, že ráj není nic jiného, než úsměv, na který jsme dlouho čekali. A ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme zapomenout na to peklo." A trampoty na cestě za štěstím, byť převážně jenom tělesným, se sarkastickým vyústěním a zesměšněním bláhové snažení jsou trumfem, se kterým se výstižně vykresluje lidský život. Hlavní postavou příběhu je světák Adolf (vynikající Miloš Kopecký), nenapravitelný sukničkář. Cíle jsou jasně zřetelné a na dosah ruky, a přesto se občas s cynickým pohlavkováním otáčí proti svůdci a škodolibě ho smaží na oleji sebevědomí a neohroženosti. Zhrzení vyvolává touhu po odvetě. A následuje smršť sarkasmu v ničivé vichřice rozvrácení každé iluze, představy i životní jistoty. Osud je kurva, když podlehneme optickému klamu nesvobodné a nevyvážené vůli smyslnosti a rozkoše. Okouzlující postavou je řecký imigrant Apostol Certikidis (skvělý Pavel Landovský), dobromyslný prosťáček v opojení nových životních možností, vznešeného povznesení i utopený tragickým dopadem nerovného erotického jiskření. Hlavní ženskou postavou je mladá naivní pěvkyně Janicka Malátová (půvabná Hana Lelitová), rozpalující svůdcovu žádostivost až do nejzazších mezí, kdy zdravý rozum dostává abstraktní zabarvení absurdních pokusů o zdolání rafinovaně dráždivého vrcholu. Její pokřivený pohled na realitu je sladkým vítězstvím sebevědomého života v nové etapě beze smutku z minulosti. Výraznou postavou je rozvedená panička Štenclová (dobrá Jiřina Jirásková), neodbytná při vyžadování milostného pokračování. Z dalších rolí: chápavá ošetřující lékařka oftalmoložka (zajímavá Květoslava Houdlová), Janiny morálně znepokojení rodičové (příjemní Pavla Maršálková a Zdeněk Kryzánek), Apostolkova smrtelně podvedená manželka (zajímavá Jindra Reháková), nevšímavé a povýšené autority a modly operního světa dirigent Ořechovský-Burský (Otakar Chaloupka) a uznávaný zpěvák Lambrecht (Vlastimil Maršíček), či podobně povrchní Janiny kamarádky (Daniela Pokorná, Jana Karpašová a Ilona Jirotková). Výsledkem je sžíravě ironická satira společensko-erotického života, jednoho z nejmocnějších pudů lidského chování. Udržuje si elegantní odstup a s pompou rozpráví příběh života. A konečně vím, proč se Brno jmenuje Brno. (06.04.2017)