Náš dědek Josef

Nějak těm Pražákům ta naše moravština nejde přes pysky. :) Snaží, co jim jazyk dovolí, ale našinec musí slyšet, že to prostě není úplně ono a zcela přirozené. Výjimkou jsou samozřejmě původem Moravané, např. Vladimír Menšík. Škoda, že tu tento velikán neměl větší roli. Celkově vzato se mi Náš dědek Josef líbil. Je to takový nenáročný film, jenž působí skrze nářečí autentičtěji a pěkně ukazuje moravský venkov, zvyklosti i naturel. (14.05.2018)

Tak jako ok, že to dílo nenadabovali, mám taky radši filmy v původním znění, ale sakra, pustit ho bez titulků, to nevychytali, zvlášť když se jedná o zcela raritní řeč, kterou nebyl schopen rozkódovat ani gugl translator. No teda abych tu aplikaci nepomlouval a gugl mě nežaloval, po půlhodinovém úsilí se jí podařilo přeložit část monologu Bohouška Záhorského na téma sociálního zabezpečení ("přežil jsem císaře pána, Masaryka, protektorát, ale důchod mi dal teprve stolař!"), ale upřímně, kdyby se jí to nepovedlo, bylo by to tak nějak lepší (to si dědek neuvědomil, že v dětství a mládí by ten důchod nepobíral ani za komančů?). Film jsem nebyl schopen dokoukat, zvlášť po té lovecké vložce, kde myslivci prokázali, že jsou divní nejen proto, že na rozdíl od jiných mužů mají péro na klobouku a né v kalhotách. (08.02.2015)

Smutný film o stárnutí, viděl jsem jako dítě, které holdovalo filmům prakticky od narození, přesněji - příběhu, podstatou vypravování každého příběhu je mluvené slov, i když pokud se komunikace týče, tak se spíše správně píše, že je to v komunikaci mezi lidmi jen 20%...Kdo chápe, ten chápe, kdo ne, tomu říkám - opakovat to už nebudu, to bychom se nikam dál nedostali, a nyní už na žerty a blbce nemám náladu! (28.09.2010)

"Ja se tež polepšim, až se ostatni pohoršijó..." Poetické epizodky o lidech a příhodách z poválečné Moravy zobrazují jak staré vesnické tradice, tak konfrontaci tohoto duchovně "starého" světa s novými společenskými změnami. Doba po válce příliš veselá rozhodně nebyla, ba daleko krutější, než Kachlík s Matějkou ve dvou či třech scénách líčí, přesto si tento film zasazený do ní zachovává společně s hlavní postavou silný nádech něčeho kouzelně lidského, příjemného. Vnímám ho především v nadčasové rovině, i jako úctu k starším lidem. Režisér Kachlík opět (stejně jako v jiném svém filmu Já truchlivý Bůh 1969) využívá osobitého postupu vedení hlavního protagonisty, který se současně stává i jakýmsi průvodcem příběhu – tentokrát jsou to hned dvě postavy: dědeček a vnuk, kteří z času na čas k nám více promluví se svými vzpomínkami či pocity. I v těchhle momentech je zde nejednou zobrazený krásný vztah mezi dědečkem a vnukem, jehož sílu (toho vztahu) pak vycítit zejména v závěrečné scéně. Své kouzlo ve jménu věčeného koloběhu života zde má postupné střídání všech ročných období, též smutných i veselých scén. Na rozdíl od jiných uživatelů nemám potřebu řešit údajnou agitaci, politiku či (ne)správný přednes a volbu nářečí. Řeším jen svoje osobní pocity z filmu, který mě hodně zaujal už v dětství a který mě dokázal již poněkolikáté oslovit znovu i bez toho, abych se při tom dvolával pouze na nostalgii. A nemohu u toho přehlédnout Bohouška Záhorského v životní roli, stejně jako spoustu dalších herců, kvalitní režii i humor. V neposlední řadě také kameru, níž Josef Illík dotváří přímo malebné obrazy vesnického prostředí, přírody a lidového způsobu života. 90% (06.10.2020)

Vzpomínání dědka se prolíná s životem na vsi po válce, v době zavádění sovětského vzoru hospodaření. Vtipu i vína pomálu, kořalky a mluvení lámanou slováčtinou hodně. Potěšil mě jak jsem předpokládal Miloš Kopecký a scéna z přijímání myslivců. Záběry na Pálavu mě ovšem vždy potěší a pohladí na srdci. (05.11.2018)