Ať žije republika

Popichovanie ubližujúco krutej partie detí aj buranská nadutá pýcha a lakomstvo ich otcov - sedliakov. Všetko osobitým pohľadom chlapca, stojaceho mimo dedinskej pospolitosti. Je iný. Všetky ritualizované akcie obce (púte, krsty, pohreby, výročné bály) sú pre neho skôr desivým predstavením. Prednosť dáva vždy životu - nie životu blížneho svojho - tých najradšej posiela kamsi do pekla - ale jednoznačne zvieratkám. Akýmkoľvek, sú pre neho oveľa spoľahlivejšími spoločníkmi, ako zákerní dedinčania, mysliaci len na vlastné bachory, ubližujúci bezbranným tvorom či vyhladovaní vojaci, neváhajúci ulúpiť čo sa dá alebo odpudzujúce autority obce (učitelia, farári). Dospelí až príliš často hľadia na vydedenca z komunity dediny so skrútenými, zlosťou zmraštenými tvárami a hnusnými postrannými pohľadmi. Chlapec si predstavuje idylku rodiny, ktorej sa mu nedostáva. Doma je bitý skúpym násilníckym otcom ako žito, vonku šikanovaný chalanmi i vrchnostenskou hierarchiou. To všetko uprostred vojny, kedy sa dedinou premieľajú nejaké uniformy. Zmes denného snívania, ťaživej dennej nočnej mory a zábleskov šťastia v prekrásne obrazovo zrežírovanom filme, pripomínajúcom až príliš často skôr ponurý horor ako prichádzajúcu slobodu na pásach tankov inojazyčne vraviaceho vojska. (27.08.2014)

„Nech žije republika” (Ja a Julina a koniec veľkej vojny), je mimoriadne »roztržitým« , kinematografickým počinom, neustále sa zmietajúcim v troch časových rovinách, t. j. v dynamických flashbackoch, ďalej, v pohnutej prítomnosti, a napokon i v protagonistových (Oldřichových) bujarých snových predstavách, vďaka čomu ho jednak považujem za čisto « experimentálny výtvor » , čo má mimochodom svoje tradičné plusy, ale samozrejme sa ponúkajú aj ("časté") mínusy, aspoň ja classic, to tak i bezprostredne vnímam, že tým pádom sa jeho samotné sledovanie, stalo pre mňa osobne akýmsi rozpačitým zážitkom, ktorému som síce venoval dve hodiny zo svojho života (vždy oveľa lepšia alternatíva, ako povedzme - vysedávať v krčme !), no i napriek tomu, ich vôbec neľutujem, keďže sa bolo stále, ako sa povie, na čo pozerať, len na margo ešte dodávam, že na spôsob "z každého rožku trošku" , čo môže buď niekoho veľmi osloviť, alebo skrátka poriadne otráviť, keď recenzentov objektívny pohľad, sa v podstate nachádza kdesi v zlatom strede celkovej (ne)spokojnosti, pretože asi ani extra zvlášť neviem, čo si mám celkovo myslieť o tomto Kachyňovom filme, ktorý prechováva akúsi zvláštnu úctu k cicavcom z čeľade koňovitých ? Pozrel som si to, ale viac krát to vidieť už nehodlám. Na jedno pozretie bohato stačí. PS: Viacej stráviteľnejší snímok, než práve obdobné Pomaľované vtáča, ale zase na druhej strane, naturalistickému Idi i smotri, nesiaha ani po členky ! (26.08.2021)

Jen pouhých pět let uběhlo od doby, kdy Karel Kachyňa natočil své Práče, film o konci války z perspektivy dítěte, a je až neuvěřitelné, jak moc se změnila situace v Československu těch časů. Práče, mírně schematický a velmi silně patetický film o osvobození Československa s až národně-obrozeneckým závěrem a národním dějinným optimismem náhle střídá film se smutně ironickým názvem Ať žije republika. Hlavním hrdinou je také malý chlapec, ale je vidět, jak moc se změnily okolnosti toho, co se mohlo a smělo ve filmu zobrazit - náhle není osvobození planoucí meta, je to jen zlom, kdy jedny vojáky střídají druzí, Rusy na moravské vesnici nikdo nijak zvlášť nevítá, spíše jde skrz grunty obava, že budou rekvírovat koně, národ se scvrkl v hrabivé hospodáře, lid nebojuje, ale krade, jak kradl za Němců, krade i Rusům, přirozené, tedy animálně zlé, jsou nejen děti, ale i dospělí, kteří vedeni těmi nejnižšími pudy lynčují zdánlivé udavače, svět je hořký a nespravedlivý, za což nemůže válka, ale prapodstata společnosti. Smutné až traumatizující vyznění svého filmu zjemňují tvůrci pro Kachyňu tak typickou poetizací, dějová linka je proložena mnohými snovými pasážemi, halucinacemi, nočními můrami, denním sněním, někdy škodolibou, někdy úsměvnou imaginací a představami hlavního hrdiny, navíc je celý děj zpomalován mnohými flashbacky (chvílemi jich bylo, čistě subjektivně, skoro až nadmíru). Uznání zaslouží především Kachyňova pověstná práce s dětskými herci, malý představitel Olina, tedy Zdeněk Lstibůrek, hraje naprosto famózně a z dnešního pohledu skoro až nepochopitelně, cit pro výběr a vedení dětských herců má Kachyňa prvotřídní. Stejně jako vizuální stránka a kamera, nádherné, do posledního detailu promyšlené záběry, v podstatě hodně syrový, ale zároveň umělecký pokus o vhled do dětství na vesnici. V Kachyňově tvorbě navazuje tenhle film na volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl, nově však představuje v té době již osvědčený tvůrčí tandem, který Pan Režisér vytvořil se scénáristou Janem Procházkou, jejichž vynikající scénář opravdu prorazil okovy doby... (24.11.2013)

Herec jediné role Zdeněk Lstibůrek jen dokazuje Kachyňovu genialitu při ždímání dětských duší.  Snová balada o malém vyvrhelovi z klukovských part, který v době zuřící války prožívá všelijaká dobrodružství, nikoliv však ta laskavá poláčkovská, ale  opravdová, kde mu jde o život.   Kachyňa vezme diváka na výlet do dětského vnitřního světa, kde se realita, sny a vzpomínky slévají do kouzelné jednoty, do světa, na nějž jsme všichni dávno zapomněli. Ale kdo ví, třeba zase jednou všichni poletíme na koni s maminkou do nebe... (22.12.2022)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)