Tančírna

Velmi originální přehlídka různých mužských i ženských typů na pozadí francouzské historie od 30. do 80.let minulého století, kterážto je nastíněná bez jediného mluveného slova na ploše imaginárního tanečního sálu. V něm se mění oblečení, účesy, hudba i tance, pronikají do něj ozvěny války, rasových nepokojů nebo studentských bouří v 60.letech (tahle epizoda je ale překvapivě zkratkovitá). Nejpozoruhodnější je asi režijní práce, pečlivost, s jakou jsou jednotlivé scény do detailu propracované. Film je hlavně formálním experimentem, ale nabízí i spoustu zábavných i dojemných momentů. Na druhou stranu nemám pocit, že bych se z něj dozvěděl něco extra hlubokého. (27.06.2010)

Názorný příklad syntetičnosti filmu, jenž je svým ztvárněním zhmotněním originality a jedinečný v tom, že značně využívá jiných druhů umění (silná hudební složka, tanec jako prostředník vztahu mezi divákem a prostředím vyjádřeným v historickém kontextu) a zřetelně znázorňující proměnlivost nálad společnosti skrze dějinné události. Tančírna je představení atypické narace (beze slov) neboli estetický sen pro náročnějšího diváka hledajícího něco nového a výjimečného. Film, kde se nemluví, ale který říká hodně. (20.12.2010)

Slavny bezzslovny film Ettore Scolu nejsem vystudovany filmovy teoretik -elitar, takze nebudu litanie, ani picu. Nadherny artovy film, nie je dobre stale len fiicat na brutalnych akcnych filmoch. Obcas je dobre sa spomalit, zastavit, vnimat vecoi okol oseba. ked sa toto stane, daju sa vnimat ludskymi zmyslami kadejake zaujimave veci, ktore nom v zhone beznych dni a vo fofre usli - rodinne domy, auta uhanajuce po cestach, dialniciach, ludia, ktori s aponahlaju za svojimi vecami, pulzujuce mesto, leto v rozhorucenych mestskych uliciach .... pre taketo veci milujem artove filmy. Pomale kludne filmy su pomale z nejakeho dovodu, nielen tak pre nic za nic. K najvyssiemu hodnoteniu som pristupil aj preto, ze tu zaznie aj genialna hudba - mne nestacila len Edith Piaf a Beatles, chcelo to to aj trochu Wolfanga Amadea Mozarta : 100 % (06.10.2020)

Historie - hudba - tanec - divadlo - film... . . . Doslova šarmantní kvintesence půlstoletí francouzské (ale vlastně i jakési všeevropské) kulturně společenské zkušenosti a lidských typů, povah a emocí v necelých dvou hodinách nadčasově symbolické, bezslovně doslovné, brilantně pantomimické panoptikálně artistní hříčky... . . . G e n i á l n í ! ! ! . . . Nač více slov... ;-o (26.11.2005)

Je to taková mozaika, zachycující vývoj tance, hudby, módy, dějin i nálad ve společnosti v kostce. Forma bez dialogů klade obrovské nároky na scénář, kterej je v pravdě geniální a stylem kopíruje vizuální stránku filmů té které doby. Na ploše jedné písně Scola dokázal zachytit tolik detailů i vykreslit osudy tanečníků, že mě to až do konce filmu nepřestávalo překvapovat. Prostě se tam na mnoha úrovních pořád něco děje, i když herci jen tancují. Nejvíc mě pobavila diskotéka na konci :-) Naprostej vrchol nevkusu ve všech ohledech. Jen mě mrzí, že jsem moc nechytal souvislosti, protože historie není mou silnou stránkou. To je jedinej důvod, proč u mě tančírna nedosáhla na pátou hvězdičku. A ještě poznámka na závěr. Tančírna není muzikál, ale hudební film. (19.10.2009)