Kočár do Vídně

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. (29.11.2008)

Kočár do Vídně je dobrý film, ale má dvě "Ale", kvůli kterým mu víc než tyhle čtyři hvězdy dát nemůžu. Jednak je to bůhvíproč nenatočená (a důležitá) úvodní pasáž s oběšením manžela, kterou jeden strohý titulek opravdu nahradit nemůže. Druhý důvod - jedna ze závěrečných scén s pro mě naprosto nepochopitelným jednáním Ivy Janžurové coby Kristy, která zničehonic otočí a... Ne, já jsem prostě neviděl žádný důvod, proč "to" udělala. Jinak je ale na Kočár radost pohledět. Černobílý obraz mu svědčí, prostředí lesa zrovna tak, krásná hudba a hlavně senzační Jaromír Hanzlík dělají hodně. A ten konec.. Čtyři a kousek.__P.S. Všem neněmčinářům: Na DVD jsou dialogy vojáků otitulkované, takže kdo se chcete dozvědet, co veselého si pánové na voze vlastně povídali, máte možnost. Jen se nelekněte závěru filmu, kde se najednou objeví titulek /hudba/ určený neslyšícím. Co tam dělal, vážně netuším. Inu, nová vlna. (21.09.2010)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Moc povedený film, u kterého je kromě hereckých výkonů třeba zdůraznit i úžasnou kameru, prostředí lesa bylo nasnímáno fantasticky. Při sledování mě kolikrát napadlo, jaké je štěstí, že to bylo natočeno černobíle. Střetnutí vdovy, mladého německého vojáka a partyzánů ovšem naopak vůbec černobílé není. Hodně jsem také uvažoval nad tím, jestli ten psaný úvod neměl být přece jen natočen, pár scén ještě před titulkama, tím by se to oddělilo. Nevím. Každopádně je to zážitek, ke kterému se dá vracet. (25.03.2009)

Jsem si vědom, že jsem v silné menšině. Ale čím méně lidí, tím snadnější jednota a v jednotě je síla, jak víme. Takže: pro mě je příliš laciné dotlačit film do kýženého vyznění, když z něj useknu všechno, co tomu předcházelo (tak třeba jistých šest let, pro začátek) a umístím ho celý do lesa, kde nehrozí jiná konfrontace než ta, která se mi bezprostředně hodí do uměleckého záměru. A i když to v době vzniku možná žádalo jistou odvahu, dnes je situace opačná, tak opačná, až se mi skoro nechce věřit. Nicméně můj odpor jen posiluje. (18.04.2020)