Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinVOD (1)
Obsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
Prubířský kámen demýtizace především slavného českého odboje i mnoha stránek druhé světové války obecně. Obrazově krásný film naplněný symbolikou lesa, z nějž není úniku, mnoha křižovatek, kde není ani jedna cesta správná, a cíle, kterého dosíci nelze. Drama o zaslepenosti nenávisti, pomsty a neporozumění. ()
Kočár do Vídně se mi poštěstilo vidět v kině dvakrát. Nezapomenutelný zážitek to je ale i v televizi. Ve filmu se toho moc nenamluví, a když, tak víc německy než česky. Ale o povedené spolupráci Kachyni s Procházkou a brilatních hereckých výkonech herců se dají psát nekonečné ódy. Komorní balada, která řeší konec druhé světové války z pohledu obyčejných lidí. Jeden z nejdrsnějších závěrů. ()
Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. ()
Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% ()
Psychologická dráma z konca druhej svetovej vojny, ktorá je prakticky bez dialógov. Dvaja príslušníci Wehrmachtu prinútia čerstvú českú vdovu, aby ich dopravila na hranice s Rakúskom. Netušia nič o jej bolestnej strate a zámere pomstiť sa na nich za krivdu, ktorú jej privodili ich spolubojovníci, keď obesili jej manžela. Cesta hlbokým, zahmleným lesom nemá mať pre nich konca. To že je tento snímok čiernobiely mu dodáva silný nádych poetickosti. Hlavnú ženskú úlohu výborne zahrala Iva Janžurová. **** ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Jaromír Hanzlík při vzpomínání na natáčení zmínil, že za Luďka Munzara často zaskakoval maskér Rudolf Buneš, a to kvůli jeho častému dojíždění a nehybné roli. (troufalka)
- Jaromíra Hanzlíka (rakouský vojáček Hans) nadaboval Klaus-Peter Thiele. (sator)
- Scenáristka a režisérka Alice Nellis o filmu, který poprvé viděla někdy ve druhé polovině osmdesátých let, později řekla: "Udělal na mě hluboký dojem. Ukázal mi, že v jednoduchosti se skrývá krása a že minimálními prostředky lze dosáhnout velkých výsledků. Bryčka, les, tři postavy, z toho jeden mrzák, který záhy umře a přesto je v tom filmu všechno. V zásadě jde o antický příběh se všemi jeho peripetiemi. Lidé, kteří se tam setkávají, nemluví stejným jazykem, nemohou si nic vysvětlit, takže se jim všechno opravdu musí stát. Také jsem poprvé viděla Ivu Janžurovou ve zcela jiné roli, než jsem ji vídávala dosud. Díky Kočáru do Vídně jsem zjistila, že vztahy a emoce se dají odehrávat v jakémkoliv měřítku a v jakémkoliv mikrokosmu, aniž by to nějak omezovalo jejich sílu. Zaujala mě i práce s hudbou. Zdálo by se, že k takto komornímu příběhu varhany nepasují. Je to přece jen duchovní, vznešený nástroj, který jsme si zvykli spojovat s velkými kamennými budovami, ale přesto tu funguje naprosto dokonale. Odvaha k takovému spojení mi dodala naději, že by se člověk neměl bát a občas zkoušet i poněkud divoké nebo na první pohled nelogické věci, pokud je tak skutečně cítí." (NIRO)
Reklama