Poslední motýl

Kachyňa, keď už mohol, si odbehol do Paríža a natočil pomerne výpravný film s medzinárodným obsadením a českými hviezdami (a jednou slovenskou). Ide o pomerne ťaživý film s rozprávkovým divadlom o perníkovej chalúpke s inotajmi. Takými inotajmi, aké musel majster používať v čase socialistickej cenzúry, a nie vždy mu to prešlo. Ani francúzskemu mímovi to pred fašistami očividne nemohlo prejsť a tak divaka musí potešiť aspoň snový záver. No a nebol by to Kachyňa, keby aj sem nedostal niekoľko odhalených žien a tiež "žien". Film je to po všetkých stránkach vrátane hudby na vysokej úrovni a pritom veľmi zriedkavo viditeľný v televízii. –––– Je mi líto, pane. Tohle je kavárna pouze pro Židy. –––– Je skutečně zvláštní mluvit mlčením. (30.03.2023)

Jak vyprávět krutý příběh bez krutosti , jemně a se srdcem na dlani ? Zeptejte se Karla Kachyni. Poslední motýl je nostalgicky strhující, teda aspoň pro mě byl, dlouho jsem v poslední době zanedbával starší československou tvorbu ( komunistický agitky pro pobavení se nepočítají) a z tohohle filmu na mě dýchla doba dávno minulá. Dokonalost Kachyňova vyprávění mi trochu kazilo "herectví" hlavní dětské představitelky Stelly ( Linda Jablonská) srovnatelné s výkony "novácké dětské superhvězdy" Františka Hrubého a nevýrazné vedlejší postavy, v kterých nezářily české herecké osobnosti. Přes tato drobná a vcelku nepodstatná negativa pálím plný počet a to i kvůli pro mne nejsilnější scéně výměny Stelly při transportu za malého bezejmenného chlapce. (16.04.2013)

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)

Pomerne neštandartný námet z druhej svetovej vojny natočený bohužiaľ príliš štandartným spôsobom. Záverečná 20 minútovka je geniálna, ukazuje, čo robí umelca umelcom aj v ťažkých dobách. Lenže to pred tým je chvíľami nudné, pozeráme sa na sto krát videné v iných filmoch. Je fajn, že sa nemusíme pozerať na citové vydieranie spôsobené páchaným násilím, hrôzy sú síce ďaleko, ale predsa tak blízko. Škoda, že podobne silných momentov ako divadlo a záverečné predstavenie vo vlaku nie je vo filme aspoň o jeden viac, priklonil by som sa k vyššiemu hodnoteniu. Každopádne film by nemal zmeškať žiaden náročnejší fanúšik nášho filmu, takže program v tv by som preventívne sledoval. 70%. (16.03.2014)

Velmi působivé i kachyňovsky poetické. Ze začátku mi trochu nesedělo obsazení, ani kosmopolitní pojetí, ale jak se děj přesunul do Terezína tak se zprvu konvenčně laděné scény změnily v neopakovatelný a pochmurně groteskní obraz ghetta, který až magicky prosvětlovaly chystaná představení na návštěvu červeného kříže. Pantomimické scény a hlavně závěrečné divadlo jsou vrcholem snímku a zpěv Hany Hegerové ještě více zvedá hladinu emocí. Škoda, že jde v našich končinách o polozapomenutý snímek, který v leččems dává vzpomenout na Radokovu Dalekou cestu, aniž by zbytečně opakoval. (14.06.2008)