Sestřičky

Velmi slušný Kachyňa, ovšem srovnání s filmem "Pozor Vizita" jasně dokládá, jak moc u Kachyni záleží na hereckých výkonech. V Sestřičkách citelně chybí herec Hrušínského formátu. Jiřina Jirásková hraje sice slušně, ale nic víc. Polohu hudrající glosátorky zvládla bezpečně, ale bez jiskry, rutinovaně, jako ostatně většinu svých rolí. Alena Mihulová příjemně překvapuje bezprostředností. Role křehké, zamindrákované, nezkušené, hledající se dívky jí byla takříkajíc napsána na tělo. (27.10.2006)

Sestřičky v Kachyňově tvorbě nijak zvlášť nevyčnívají, ale také zdaleka nepatří k jejímu průměru, ale spíš k tomu lepšímu. Proto mi dost mrzí poměrně nízké hodnocení. Film stojí na stabilním scénáři a neutěšené atmosféře tehdejší kolektivizační doby, kterou ještě umocňuje nevlídné počasí. Ale to jsou bezpochyby klady a nikoliv zápory. K tomu jako kontrast běží obyčejný, ale hezký příběh mladé dívky, která prožívá první kroky do života se všemi starostmi a láskami které život přináší i v lepších a horších časech než byly tehdy. Jiřina Jirásková jako by hrála sama sebe a svojí hereckou i lidskou moudrostí je oporou jak začínající mladé sestřičce, tak i začínající mladičké Aleně Mihulové. Něco končí a něco začíná…v tom je hlavní síla filmu! (12.05.2008)

Jako malý parchant jsem Sestřičky snad nikdy ani neviděl celé a tak jsem z nich získal pocit, že je to špinavý, depresivní, chlupatý film, ke kterému se nemá smysl vracet... No, tak jsem se zas splet! :-P Jo, špinavý to je, ale jinak je to Kachyňa přesně, jako ho máme rádi - poetický a dojemný... Pro mě to bylo opravdu obrovské překvapení, tím spíš, že jsem byl zdejším "modrým hodnocením" ukolébán, že mé dětské dojmy nebyly mimo.. ale byly! ..... Nejsou nakonec ty 4 hvězdy taky málo..? (12.12.2009)

Celkem nedávno mě dva Kachyňovy filmy z osmdesátých let navnadily i na tenhle osvědčený televizní flák. Sestřičky sice podobně jako Dobré světlo a Kam pánové, kam jdete charakterizuje existnciální zájem o trampoty jednotlivce v tranzitní fázi, jíž se anglicky říká trefně coming-of-age, ale vyloženě schází společensko-kritický osten, který činil z výše jmenovaných filmů dodnes zajímavá pokoukání. Je s podivem, že Kachyňa, příkrý vůči nešvarům let osmdesátých, jen o několik let dříve celkem explicitně omlouvá excesy padesátých let (nejen scéna, kde se stará panna Jirásková naváží do kulaků); možná výsledek nostalgie. Další potíží je představitelka hlavní role Alena Mihulová. Nelze jí upřít jistý sexuální apel dívky, která jen o pár měsíců odrostla zájmu pedofila, ale jisté nesouměrnosti brání hovořit o klasické filmové kráse. To vše by se dalo pominout, kdyby byla Mihulová s to podat výrazný herecký výkon, do něhož má její postsynchronní kuňkání daleko. Na postavě aspirantky na profesi zdravotní sestry jsou nakonec spolehlivě nejzajímavější její mužští kolegové, především shovívavý sexuální neschopa Oldřich Vízner. Nečekaně nemastné pokoukání trochu narovnává ponurá výprava, umísťující příběh do zimních měsíců - nejspíš inspirace Kleinovým Jak básníkům chutná život. (23.10.2015)

Všední den venkovského komunistického Československa umístěnek, prudérie, padesátých let, ale ne jejich první, ale druhé poloviny s patrným ulevením a zmírněním praktik, kterými vstupoval po roce 1948 do života. Pozorný divák si všimne řady výroků, které dobu přesahují a současně charakterizují (náznaky generačních sporů mezi Marií a babi). Kachyňa dal v tomto díle prostor hercům tehdejší střední a mladé generace (Vízner, Vetchý, Mihulová, Husák); kvalitní scénář zo umožnil i dalším výborným hercům, z nichž do paměti mi vstoupil nejvíce ve stínu poněkud stojící Bořivoj Navrátil. Přechodné období mezi koncem budovatelské generace a nástupem generace Pražského jara výstižně dokreslují nevzhledné budovy a domy poloslamového vzhledu, úděsně zanedbané interiéry chlévů prvních kolektivizačních družstev a státních statků a celá řada dalších prvků, které jsou tak samozřejmé pro pamětnickou a neobvyklé pro současnou mladou generaci. Skloubení lyrických i realistických prvků, skutečné tváře režimu i nesnadného venkovského života, křehkého dívčího dospívání i lidské malosti a všednosti jsou největším přínosem SESTŘIČEK. Báseň vdechnutá do všedního života normálních lidí. Lehce se to píše, podstatně hůře uskutečňuje. A úspěch bývá trpce vydobytý a vzácný. I v té generaci báječných mladých mužů a žen šedesátých let. Víznerova bonusová slova o tom, že až s odstupem času začíná doceňovat výjimečnost a nadčasovost tohoto skvělého filmu jsou charakteristická i výstižná zároveň. Opravdu k nim není co dodat. (27.01.2008)