Směšný pán

Chvíli to vypadalo jako experiment s trpělivostí diváka, ale ke konci už to působilo skoro jako thriller. Nevšední přístup tvůrců korunuje to, když nám osud hlavního hrdiny odhalí až těsně před koncem. Vladimír Šmeral v témže roce natočil Kladivo na čarodějnice, což je skoro až neuvěřitelně kontrastní postava proti tomuto směšnému pánovi. Klobouk dolů. (18.04.2015)

Rok 1969 bol pre Vladimira Smerala velmi vyznamnym rokom. Hral vo Vavrovom filme Kladivo na Carodejnice Bobliga, jednak hral postavu akehosi ministra v Menzelovom Skrivanci na Niti /iba na par minut/ a jednak este stihol aj tento film. Natocil ho Karel Kachyna a vola sa Smesny Pan. Film je ukludnujuci, ma pomale tempo, harmoniu a vyrovnanost. Je o starom panovi, ktory je zlomeny stalinistickymi represiami, ale ked je v nemocnici, uvidi akesi dievca zo svojho nemocnicneho okna, ako chce spachat samovrazdu. A rozhodne sa jej v tom zabranit, a popripade zistit vsetky dostupne informacie o dievcati. Dej filmu sa odohrava jednak v nemocnici a jedna vonku /tusim Praha, ci co to to presne bolo/. Nasleduje kopa vybornych dialogov, patranie na vlastnu past po dievcati, pekne a zaujimave exteriery hlavneho mesta byvalej federacie. Patranie sa na konci uspesne zavrsi, a pan Simek /Vladimir Smeral/ moze kludne ist so Zubatou. Pekny film, to ano, ale oba spominane snimky - Kladivo na Carodejnice a Skrivanci na Niti - su este vyssie. 76 % (15.02.2014)

Když Karel Kachyňa natočí film podle scénáře Jana Procházky, hudebního skladatele si vybere Zdeňka Lišku a do hlavní role obsadí vynikajícího Vladimíra Šmerala, nemůže vzniknout nic jiného, než silný, citlivý a hodně lidský příběh, který dnes už nikdo s takovou lehkostí a grácií natočit nedokáže! Musím opět zatleskat a zařvat Bravo!!! (04.08.2011)

Obskurne smiešny JE starý pán obkľúčený kachyňovsky /tradične/ rozkošnými babenkami. A tvrdohlavo si idúci svojou životnou cestou. Autori zvolili programovo nedivácky prístup, ktorý už nie je "moderný" a tým nepripomína žiaden z filmov, ktoré sa dnes točia. Čo nech je kompliment i výhrada zároveň. Závisí na stave mysle. (28.04.2010)

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem? (29.08.2008)