Rašín

Největší slabina tohoto filmu je zároveň největší slabinou českého filmu vůbec: nemáme vynikající herce, máme jen ty dobré. Slavní čeští herci, zejména ze zde představené generace, které režiséři vrací neustále na plátno jak pejskovu jitrničku, nejsou ochotni stát se svými postavami, a pokud už ano, nejsou k tomu patrně disponováni tak, jak by bylo pro dosažení plného efektu záhodno. Stačí srovnat se zcela řadovými filmy francouzskými, německými, britskými, americkými… Známé tváře ale i zcela průměrní herci jsou v každém filmu někým jiným, když se díváme na detektiva Johna Rivera, nevidíme Stellana Skarsgarda, když sledujeme příběhy Catherine Cawood, nevidíme Sarah Lancashire, jak hraje Catherine Cawood, její příběh prožíváme jako příběh zdrcené matky, která si nese svůj kříž, že existuje nějaká skutečná Sarah Lancashire při sledování vůbec nevnímáme. Ovšem zde je to přesně naopak – stále vidíme Vetchého, jak hraje Rašína, Donutila, jak hraje Líbala nebo Kramáře, jsou to pořád hrající herci, kteří poutají naši pozornost sami sebou, nikoli svými postavami. Jejich příběhy jsou příběhem Vetchého, který hraje Rašína, nikoli příběhem Rašína, který myslí jako Rašín, a z jehož prezentované existence vnímáme emoce, které v tu chvíli Rašín cítí. Vetchý je přitom v každé roli nesmírně snaživý, což je nutno maximálně ocenit, ale zjevně pro zásadní role tohoto formátu, které jsou bohužel jeho oblíbenými, postrádá talent, případně čas, přičemž obojí je možné – jak je ovšem vidět v některých případech, jiní to i se stejným časem k nastudování zvládnou s mnohem větší působností – z takových je v tomto filmu v drobné roli zastoupen vynikající Plesl, jiným takovým případem je samozřejmě snad náš nejlepší herec vůbec, Karel Roden, který ale ty známé postavy naší historie nemůže pochopitelně hrát všechny… ;) Ta zdejší rotující hrající většina působí, jako by je zajímalo to, jak budou v roli vypadat, nikoli jak bude vypadat jejich postava. Některé ženy jako Mme Stivínová jakoby tento aspekt dováděly do extrému – jako by se celou dobu dívaly na sebe do zrcadla a kontrolovaly se, zda jim ty dobové kostýmy sluší, jako by jim záleželo výhradně na tom, jestli se v nich a v roli budou líbit – jako ony samotné. Herci v Čechách se nestávají svými postavami zčásti patrně ze skutečné neschopnosti, ale z části samozřejmě i proto, že večer musí být na představení na Vinohradech, zítra na muzikálu v Dolní Lhotě, a tak dále a tak dále, aby si zajistili určitý finanční standard. To však není omluva. Jsem si naprosto jistá, že pod nepropustnou krustou této herecké honorace se skrývá, a občas je nám divákům dáno do ni nahlédnout, nemalý zástup opravdu schopných herců, kteří mají bohužel v Čechách málo možností uplatnění svého talentu, a tak doufejme, že do věku postav typu Rašína dozrají alespoň díky koprodukcím evropským a světovým mimo naše hranice. „Lehce snaživý“, to je asi výraz, kterým bych charakterizovala tento snímek nejpříhodněji. Hluboké emoce a velkofilm s tímto přístupem vykřesat z žádného scénáře možné není. Jakkoli by si to příležitost stoleté státnosti jistě zasloužila. (22.10.2018) (méně) (více)